Politika

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Vojenské újezdy a jejich „mrtvé duše“ v Čechách, na Moravě

Nakládání se státním, obecním i soukromým majetkem má staleté tradice a ani doba moderním nepřináší v tomto ohledu hodnotové, nebo nadhodnotové změny, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Zdeněk Zbořil, politolog

18.červen 2026 - 02:20

Nakládání se státním, obecním i soukromým majetkem má staleté tradice a ani doba moderním nepřináší v tomto ohledu hodnotové, nebo nadhodnotové změny.

Výcvikový prostor Waffen-SS Čechy (jinak SS-Truppenübungsplatz Beneschau, od 1. září 1943 „SS-Truppenübungsplatz Böhmen), existoval od března 1942, Rozkládal se v prostoru mezi Vltavou, Sázavou, železniční tratí Praha – Tábor a Olbramovice - Sedlčany. Jeho velitelství bylo v Benešově, od podzimu 1943 na zámku Konopiště. Podobný výcvikový prostor SS s názvem Heidelager SS (Truppenübungsplatz Heidelager) byl např. také ve stejné době v okupovaném Polsku. Dnes el-dorado „nové třídy“ a jejích kompradorů.

Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Oheň proti ohni

Podobný charakter mělo „posádkové cvičiště“ Jince-Čenkov v nedalekých Brdech, které pamatuje ještě Rakousko-uherskou monarchii, později sloužící pro potřeby dělostřelectva a pozemních sil. Dodnes by se ještě pamětníci cvičné střelby na sovětská legendární proudová letadla Mig-15 mohli pohybovat ve stejném prostoru.

Po změnách politických poměrů v Československu a České republice byla tato tehdy už ekologická rezervace zvláštního druhu otevřena veřejnosti. Později byl přístup opět omezen a dodnes v něm existují místa nepřístupná. Nebo naopak otevřená pro organizované návštěvy míst, kde byly za ancien régime (starého režimu) uloženy zbraně hromadného ničení (ZHN). A také pro podnikatelské aktivity „zvláštního druhu“. Vždy však zde hrály svou úlohu finanční zájmy státní a vojenské byrokracie.

Podobná místa bychom našli na Moravě, Slovensku a v trochu odlišném provedení je můžeme studovat jako součást pevnostní turistiky v Orlických horách. Ale vlastně i jako součást návštěv Terezína, Josefova, Vojenského újezdu Libavá na Moravě a v jižních Čechách, prostoru stále ještě nazývaného Vojenský újezd Boletice.

Všechna tato místa byla a některá ještě jsou vnímána turisty jako „spící a zapomenuté lokality“, ale na vojenských mapách a v myslích různých podnikatelů zůstávají vyznačené výraznými barvami. Budiž nám přáno dokonce ještě i dnes přemýšlet o jejich důležitosti. Nemusíme být ani experty na „teritoriální plánování investic“, abychom pochopili, že nejde jen o úvahy české provenience, ale i o téma nadnárodní a v každém případě zajímající všechny, kteří se paktují v celém severoatlantickém prostoru.

Pokud ještě máme sílu sledovat názory expertní a mediální veřejnosti, víme do nejmenších podrobností, co by se mělo dít na Ukrajině, v Rusku (tím je myšlena Ruská federace bez uvědomování si její rozlohy). Podobně i v Číně a Spojených státech, které jsou v nečeském pohledu spíše kontinenty než státy. Nevzpomínáme si, že by se veřejní činitelé zabývali něčím menším, než problémy globálními, častěji i kosmickými, a že by je napadlo, jak to bude, když už jsme, nejen podle Petra Fialy, ve válce, se způsobem života v „životních prostorech“. Co když se stanou ty dnešní vojenské újezdy a městské pevnosti cílem z nebe padajících bezpilotních hraček generálů, plukovníků a jiných válkou posedlých šarží?

Možná, že si někdo vzpomene, že za druhé světové války musely už i malé děti, když se rozezněly sirény v různých tónech a tóninách, natáhnout si modrou pásku na rukávcích, plynovou masku přes rameno a být odvedeny do krytů, ve kterých se pak při náletech na Prahu na začátku roku 1945 některé staly jejich obětí.

Z obrázků bombardovaných měst na Ukrajině vidíme jenom trosky zasažených domů, luftschutzen služby, které odklízejí trosky a české zpravodaje, kteří a které jsou aranžovaní jako herci divadla, které komentují z většinou válce vzdálených míst. Autentickými a poučnými záběry jsou chodby kyjevského Metra, ale ty se dají srovnávat jen se situací v Praze. Obyvatelé Brna, Ostravy a dalších třeba jen desetitisícových měst budou utíkat do lesů a polí a nebudou mít k dispozici ani ty „za totáče“ vysmívané atomkecky. Těm zbydou jen ta pole a lesy, které ale, jak víme, budou prvním terčem útoků, ať už se hordy nájezdníků dostaví odkudkoli.
Filmové dokumenty z Hirošimy nám ukazují, že první a dlouhodobou reakci na útok ZHN je panika. Ani americký film Sopka (1997, autoři Mick Jackson, Billy Ray a Jerome Armstrong) neříká nic jiného, než je jen otřes z obrazu fatální katastrofy, způsobené nekontrolovatelnými přírodními silami. Ale alespoň ukazuje, jak zmatená nebo naopak odvážná může být reakce živých bytostí bez ohledu na jejich etnicitu, občanskou odpovědnost a všeobecně sdílené vědomosti o chování v mimořádných událostech.

Proto bude možná prospěšnější, vrátit se ke vzdělávání v umění civilní obrany než nakupovat drahé hračky F-35, pro válkou posedlé maniaky v uniformách nebo v civilu. V ukrajinsko-ruském románu Nikolaje Vasiljeviče Gogola nakupuje podnikavý úředník Čičikov za výhodné ceny mrtvé duše, aby zničil mravní úpadek, lakomství a neschopnost statkářů. Ten Čičikov, pro kterého je „každá kopjejka přibitá tříkopjejkovým hřebíkem“.

Zanedlouho to bude dvě stě let od doby, kdy Gogol vzbudil tímto svým dílem pohoršení. Kdo ví, zda nebude toto jeho uvažování o stavu společnosti dáno na index i v době dnešní. Podle vyhrožování už i středoškolským učitelům grantovými vědci z milosti evropské duchovní nadřazenosti, se to dá předpokládat.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)