Ještě na začátku roku působila americko izraelská operace proti Íránu jako další ukázka rychlé vojenské převahy Washingtonu. Bílý dům tehdy předpokládal, že několika údery zlomí odpor Teheránu, otevře Hormuzský průliv a přinutí íránské vedení ke kapitulaci. O několik měsíců později však sledujeme zcela jiný obraz.

Největší změnou na bojišti není situace, ale otázka času. Na počátku konfliktu spěchaly Spojené státy a Izrael. Dnes spěchá americký Donald Trump. Americký prezident se podle řady informací snaží za každou cenu dosáhnout dohody, která by umožnila ukončení války a obnovení normálního provozu v Hormuzském průlivu. Právě tento úzký námořní koridor představuje jednu z nejdůležitějších energetických tepen planety. Přes průliv za běžných okolností proudí přibližně pětina světového obchodu s ropou a významná část zkapalněného zemního plynu. Dlouhodobé omezení provozu způsobilo tlak na ceny energií, logistické řetězce i strategické zásoby mnoha států.  

Trump vstupoval do konfliktu s přesvědčením, že půjde o krátkou operaci. Místo toho čelí vleklé válce, která začíná ohrožovat jeho domácí politickou pozici. Američtí voliči tradičně velmi citlivě reagují na ceny pohonných hmot a historické zkušenosti ukazují, že vysoké ceny benzínu představují pro úřadující administrativu vážný problém. Právě blížící se listopadové volby do Kongresu vysvětlují značnou část současné nervozity v Bílém domě.  


Írán ukázal, že sankce nejsou všemocné

Ještě zajímavější je však druhá část příběhu. Ta se týká samotného Íránu. Západní analytici dlouhá léta předpokládali, že dlouhodobý tlak sankcí, vojenských úderů a ekonomické izolace povede k zásadnímu oslabení íránského režimu. Současná válka ale ukazuje jiný obraz.

Íránská ekonomika utrpěla značné škody, export se propadl a země čelí dlouhodobému tlaku. Přesto se Teherán nezhroutil. Naopak dokázal využít svého nejsilnějšího nástroje, kterým je schopnost ovlivňovat provoz v Hormuzském průlivu. Tím vytvořil problém nejen pro Spojené státy, ale pro celou světovou ekonomiku.  

Ukázalo se také, že americké i izraelské odhady íránské odolnosti byly zřejmě příliš optimistické. Země, která žije pod sankcemi desítky let, se naučila fungovat v podmínkách permanentního tlaku. Právě tato zkušenost nyní hraje v její prospěch.  

Dalším problémem je vyčerpávání vojenských zásob. Moderní válka spotřebovává obrovské množství přesně naváděné munice a protiraketových střel. Doplňování těchto zásob je nákladné a podle některých strategických studií může trvat roky. To vytváří nepříjemnou otázku pro Pentagon: jak dlouho lze vést konflikt s Íránem, aniž by byla oslabena připravenost na případné krize v jiných částech světa.  


Výsledkem je paradoxní situace. Země, která byla ještě před několika měsíci pod největším tlakem, dnes vyčkává. Naopak Spojené státy se snaží urychleně dosáhnout dohody, která by umožnila obnovit obchodní provoz v Perském zálivu a uklidnit energetické trhy.

Tato válka tak přinesla lekci, kterou si mnozí nechtěli připustit. Vojenská převaha sama o sobě nezaručuje politické vítězství. Stejně tak dlouhodobé sankce automaticky neznamenají zhroucení protivníka. Írán ukázal, že dokáže využívat své geografické postavení a strategické páky mnohem efektivněji, než předpokládali jeho odpůrci.

Otázkou zůstává, zda se Trumpovi podaří uzavřít alespoň dočasnou dohodu dříve, než se ekonomické a politické náklady konfliktu začnou naplno promítat do americké domácí politiky. Čím déle bude válka pokračovat, tím více bude připomínat nikoli demonstraci síly, ale ukázku limitů současné americké moci.



Zdroje: 1. El País – With time running out for him, Trump searches for an exit from the war in Iran; 2. Reuters – War may end in interim deal that leaves Iran battered but unbowed; 3. The Wall Street Journal – Trump and Netanyahu Are Clashing Over How to End the Iran War