Na první pohled by se mohlo zdát, že Evropská komise začala brát diplomatické řešení války na Ukrajině vážně. Jaroslav Štefec však ve svém komentáři tvrdí pravý opak. Výběr finského prezidenta Alexandra Stubba za hlavního evropského vyjednavače podle něj nepředstavuje začátek skutečné diplomacie, ale další kapitolu politiky, která jakoukoli dohodu předem znemožňuje.

Stubb sice patří mezi několik málo evropských politiků, s nimiž je ochoten jednat Donald Trump. Podle Štefce to ale ještě neznamená, že s ním bude ochoten jednat také Vladimir Putin. Právě zde vidí jednu ze zásadních slabin celé konstrukce. Připomíná přitom, že jen několik dní předtím představitelé Evropské komise odmítli návrh zapojit do případných jednání bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera.

Stejně rychle podle něj zmizel i původní nápad, že by se evropskou vyjednavačkou mohla stát šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová. Ve hře nakonec nezůstala ani Angela Merkelová nebo Mario Draghi. Stubb se tak podle Štefce stal tím, co Evropská komise hledala od samého počátku – mediálně dobře prodejnou tváří, která nebude hledat kompromis, ale opakovat podmínky, jež Moskva dlouhodobě odmítá.

Právě zde přichází jeho hlavní výhrada. Finský prezident podle něj není předurčen k hledání řešení přijatelného pro obě strany konfliktu.

„Je předurčen k tomu, aby striktním a dogmatickým trváním na pro Rusko nepřijatelných podmínkách jakákoliv diplomatická jednání v zárodku znemožnil,“ napsal na facebooku Štefec.

Evropská komise podle něj od počátku nehledala vyjednavače, ale osobnost schopnou opakovaně předkládat Rusku podmínky, které v Moskvě vnímají jako diktát. Diplomacie se tak podle jeho interpretace mění spíše v politické divadlo než v hledání dohody.


Nešlo podle něj o bezvýznamný diplomatický detail, ale o jasný signál. Tři velvyslanci přijeli představit výsledky londýnského jednání evropských představitelů s Volodymyrem Zelenským. Moskva jim však podle Štefce dala najevo, že jejich iniciativu nepovažuje za nabídku k jednání.

Podle jeho interpretace měla schůzka vytvořit dojem mimořádně závažné situace, na kterou evropské mocnosti přinášejí návrh, jenž Rusko „nemůže odmítnout“. Ve skutečnosti však mělo jít o soubor požadavků, které Moskva odmítá už několik let.

Analytik tvrdí, že mezi nimi figurovalo okamžité zastavení ruských vojenských operací, příměří na současné linii fronty, souhlas s rozmístěním západních vojsk na Ukrajině, ponechání zmrazených ruských aktiv na Západě až do vyplacení reparací a souhlas s budoucím členstvím Ukrajiny v Evropské unii a NATO.

Právě těchto pět bodů podle něj tvoří nepřekročitelnou hranici i pro nového evropského vyjednavače. Pokud je tomu skutečně tak, pak podle Štefce žádný prostor pro skutečné vyjednávání neexistuje. Existuje pouze opakování podmínek, které Rusko dlouhodobě odmítá.

Ještě závažnější je podle něj symbolický význam celé události. Předložení ultimativních požadavků nejvyššímu vedení cizího státu bývá v prostředí klasické diplomacie vnímáno jako mimořádně tvrdý krok. Štefec tvrdí, že si tuto skutečnost dobře uvědomovala evropská i ruská strana.

Právě proto podle něj Moskva schůzku prakticky nekomentovala. Lavrovova neúčast a vyslání náměstka označuje za diplomatickou facku evropským velvyslancům. Odpověď, která podle něj řekla více než jakékoli oficiální prohlášení.

Z pohledu vojenského analytika se tak mediálně prezentovaný příklon Evropské unie k diplomacii mění v něco zcela opačného. Nejde podle něj o uklidnění situace, ale o další eskalaci. Británie, Francie a Německo podle jeho názoru posouvají Evropu blíže k přímé konfrontaci s Ruskem.

Současně podle něj sílí informační válka. Ukrajinské úspěchy jsou podle jeho názoru prezentovány jako důkaz blížící se ruské porážky a veřejnosti je předkládán obraz Ruska jako slábnoucí mocnosti. Tento narativ se podle Štefce šíří napříč západními zeměmi, Ukrajinou i samotným Ruskem.


Válečná atmosféra podle něj navíc pomáhá překrývat rostoucí politické, ekonomické a sociální problémy evropských států. Právě proto považuje současný vývoj za mimořádně nebezpečný.

Přesto nevidí budoucnost jako zcela beznadějnou. Za faktory, které mohou zabránit přímému střetu mezi Ruskem a evropskými zeměmi NATO, označuje ruský jaderný arzenál, postoj Donalda Trumpa, rostoucí vliv Číny i postoje části muslimské populace v západních zemích.

Právě existence jaderných zbraní podle něj zásadně mění situaci oproti obdobím, kdy Evropa směřovala do velkých konfliktů v minulosti. Každý další krok směrem k přímé konfrontaci tak podle něj nese mnohem vyšší rizika než kdykoliv dříve.

Závěr jeho komentáře je mimořádně varovný. Evropa podle něj očekávala uvolnění napětí, místo toho však dostává další eskalaci. Pokud Rusko dokáže udržet svou ekonomickou a sociální stabilitu, bude podle něj schopno pokračovat i ve vojenském konfliktu. A právě to podle Štefce činí současnou situaci nebezpečnější, než si mnozí připouštějí.

„Věřme, že rozum a tlak skutečných mocností nakonec převáží a hlavním evropským podněcovatelům války se dostane zasloužené odměny. Doufejme jen, že ne té jaderné. Už jen proto, že k nim sami patříme,“ uzavírá Jaroslav Štefec.

(Barták, prvnizpravy.cz, repro: facebook)