Dnes, po více než dvou letech od začátku celé kauzy, začíná být stále obtížnější přehlížet otázky, které kolem případu vyvstávají. Nejde přitom pouze o samotného Kaderku. Jde o způsob, jakým český stát zachází s lidmi, které obviní z hospodářské nebo dotační trestné činnosti.

V rozhovoru Kaderka mimo jiné prohlásil: „Dva a půl roku se mnou nikdo ani nepromluvil, nikdo mě nevyšetřoval.“ Jde o jeho veřejně vyslovené tvrzení. Každý si na něj může vytvořit vlastní názor. Přesto je těžké nad takovou větou mávnout rukou. Pokud člověk obviněný v jedné z největších sportovních dotačních kauz posledních let tvrdí, že po dva a půl roku neprobíhaly vůči jeho osobě další významné vyšetřovací úkony, pak je na místě otázka, zda systém funguje tak, jak má.

Tím spíše, že Kaderka nebyl žádnou bezvýznamnou postavou českého sportu. Českému tenisu předsedal více než čtvrt století. Během jeho éry získali čeští tenisté a tenistky řadu světových úspěchů, české reprezentace vyhrávaly Davis Cup i Fed Cup a Česká republika byla vzhledem ke své velikosti považována za jednu z nejúspěšnějších tenisových zemí světa. To samozřejmě neznamená, že člověk s takovou bilancí nemůže udělat chybu nebo porušit zákon. Znamená to však, že si zaslouží stejné právo na spravedlivý proces jako kdokoliv jiný.

Obvinění dnes často znamená trest bez rozsudku

Největší problém podobných kauz totiž nespočívá pouze v tom, zda nakonec dojde k odsouzení nebo zproštění viny. Problém spočívá v délce celého procesu.


Pokud pak soud po osmi nebo deseti letech rozhodne jinak, než očekávala média nebo vyšetřovatelé, bývá už pozdě. Kariéra je pryč. Funkce jsou obsazené. Kontakty zmizely. Veřejnost si pamatuje obvinění, nikoliv rozsudek.

Právě zde se případ Iva Kaderky stává symbolem mnohem širšího problému. Český stát umí velmi dobře pořádat razie, svolávat tiskové konference a oznamovat zahájení trestního stíhání. Mnohem hůře však umí dospět k rychlému a přesvědčivému závěru.

Stačí připomenout dotační kauzu bývalého předsedy Fotbalové asociace České republiky Miroslava Pelty. Policejní zásah proběhl v roce 2017. Od té doby uplynulo devět let. Soudy rozhodovaly, odvolací soudy rozsudky měnily a veřejnost dodnes sleduje případ, který se vrací v dalších a dalších kolech. Když podobná řízení trvají téměř desetiletí, nelze už hovořit pouze o složitosti kauzy. Je třeba začít mluvit o systémovém problému.

Stejnou pozornost si zaslouží i ekonomická stránka věci. Veřejnost často slyší o údajných škodách nebo podezřelých dotacích, ale mnohem méně se mluví o nákladech samotného státu. Vyšetřovatelé, státní zástupci, soudci, znalci, administrativní aparát a dlouholeté soudní procesy stojí desítky milionů korun. K tomu je nutné připočítat náklady obhajoby, které v podobných kauzách mohou dosahovat desítek až stovek tisíc korun měsíčně. Není výjimkou, že po letech vyšetřování a soudních sporů skončí některé případy peněžitými tresty nebo právní kvalifikací, která je podstatně mírnější než původní mediální obraz celé kauzy.

Stát ztrácí důvěru rychleji než obvinění

Největší škoda tak možná nevzniká ani obviněným, ani státnímu rozpočtu. Největší škoda vzniká důvěře veřejnosti.

Občan sleduje policejní zásah a očekává rychlé vyjasnění situace. Místo toho dostává roky nejistoty. Po několika letech už často není schopen rozlišit, co bylo obvinění, co byla obžaloba a co byl skutečný rozsudek. V hlavě mu zůstane pouze pocit, že se něco vyšetřuje už nekonečně dlouho.


Případ Iva Kaderky samozřejmě nemusí skončit v jeho prospěch. Stejně tak může skončit jinak, než dnes očekávají jeho kritici. O tom rozhodnou soudy a důkazy, nikoliv komentáře.

Jisté však je, že bez ohledu na konečný verdikt už Kaderka zaplatil vysokou cenu. Přišel o postavení, které budoval desítky let, o možnost dále řídit český tenis a o část svého profesního života. Pokud by se jednou ukázalo, že původní podezření byla přehnaná nebo že konečný právní závěr bude výrazně mírnější než původní obvinění, nikdo mu tyto roky nevrátí. A právě zde se dostáváme k podstatě celé věci.

Největší otázkou dnes není, zda je Ivo Kaderka hrdina nebo padouch. Největší otázkou je, zda si demokratický stát může dovolit systém, ve kterém samotné obvinění často znamená okamžitý konec veřejné kariéry, zatímco konečný rozsudek přichází až po letech, kdy už nemůže napravit vzniklé škody.

Pokud totiž občané začnou nabývat dojmu, že trestem je už samotné obvinění a že soudní rozhodnutí přichází příliš pozdě, nebude problémem jen jedna tenisová kauza. Problémem bude důvěra ve fungování policie, státního zastupitelství a soudů. A právě důvěra je to nejcennější, co může právní stát ztratit.

Spravedlnost musí být nejen spravedlivá, ale také včasná. Jinak přestává plnit svůj účel.



Zdroje: 1. Rozhovor s Ivem Kaderkou⁠; 2. iROZHLAS – Systém Kaderka⁠; 3. iROZHLAS – Konečný trest pro tenisový svaz za machinace s dotacemi