Několik dní před summitem NATO v Ankaře se evropské vlády předhánějí v oznámeních o nových investicích do obrany. Rozpočty rostou tempem, které Evropa nezažila od konce studené války. Objednávají se tanky, bojová vozidla pěchoty, letouny páté generace, systémy protivzdušné obrany i tisíce kusů munice. Na první pohled by se mohlo zdát, že evropské armády vstupují do nové éry síly.

Tanky lze koupit, vojáky nikoli

Při bližším pohledu se však ukazuje podstatně složitější obraz. Největší slabinou většiny evropských armád už nejsou finance ani technika. Stávají se jí lidé.

Nejnázornějším příkladem je Německo. Bundeswehr potřebuje během několika let zvýšit počet profesionálních vojáků přibližně ze 186 tisíc na 260 tisíc. První výsledky nového systému dobrovolného náboru však skončily výrazným zklamáním. Z téměř tří set tisíc oslovených osmnáctiletých mladých lidí přijalo nabídku vojenské služby pouze 530 zájemců. Berlín proto připravuje povinné zdravotní prohlídky všech mladých mužů a stále častěji se diskutuje o dalších formách povinné služby.

Ani Francie není bez problémů. Patří sice mezi vojensky nejsilnější evropské státy, disponuje jadernými zbraněmi a rozsáhlými expedičními schopnostmi, dlouhodobě však řeší stabilizaci personálu. Armáda investuje do modernizace vybavení i zlepšení podmínek služby, přesto se potýká s konkurencí civilního trhu práce.


Na opačném konci stojí Polsko. Varšava již několik let systematicky buduje nejsilnější pozemní armádu v Evropě. Nakupuje americké tanky Abrams, jihokorejské tanky K2, houfnice K9, raketomety HIMARS i moderní stíhací letouny. Vedle techniky však výrazně zvyšuje také počet vojáků. Polská vláda otevřeně deklaruje, že chce vybudovat ozbrojené síly čítající kolem 300 tisíc příslušníků včetně aktivních záloh. Ani zde ale není nábor jednoduchý a vyžaduje rozsáhlé finanční pobídky.

Velmi odlišný model představují Finsko a pobaltské státy. Finsko si zachovalo systém branné povinnosti a disponuje mimořádně rozsáhlými zálohami. Estonsko, Lotyšsko i Litva rovněž kombinují profesionální armádu s povinným výcvikem a aktivními rezervami. Právě tyto země dnes mnozí vojenští analytici uvádějí jako příklad vysoké připravenosti společnosti na případnou krizovou situaci.

Evropa naráží na důsledky vlastních rozhodnutí

Současná personální krize evropských armád nevznikla ze dne na den. Je výsledkem dlouhodobého vývoje po skončení studené války. Řada států výrazně omezila počet vojáků, zrušila povinnou vojenskou službu a předpokládala, že profesionální armády budou pro bezpečnost Evropy dostačující.

Současně se změnila i společnost. Mladí lidé dostali zcela jiné možnosti vzdělávání, práce i cestování. Armáda přestala být přirozenou součástí života celé generace. Dnes se vlády snaží tento trend během několika let obrátit, což se ukazuje jako mimořádně obtížné.


To se týká i České republiky. Také Armáda České republiky dlouhodobě usiluje o zvýšení počtu profesionálních vojáků i aktivních záloh. Modernizační projekty pokračují, pořizují se nové bojové prostředky a připravují se další investice. Personální cíle se však plní pomaleji, než by si armáda představovala. Česká situace tak není výjimkou, ale součástí celoevropského trendu.

Evropské státy dnes stojí před strategickým paradoxem. Finanční prostředky na obranu nacházejí v nebývalém rozsahu. Politická vůle posilovat armády rovněž existuje. Chybí však to nejdůležitější, tedy dostatek občanů ochotných dobrovolně přijmout vojenskou službu.

Právě tato skutečnost může během několika příštích let zásadně změnit podobu evropské obranné politiky. Debata o dobrovolnosti, která byla ještě nedávno považována za uzavřenou, se postupně vrací. Německo je zatím nejviditelnějším příkladem tohoto obratu, rozhodně však není jedinou zemí, která podobné dilema řeší. Summit NATO v Ankaře proto může představovat nejen další krok ke zvyšování obranných výdajů, ale také začátek nové evropské diskuse o tom, kdo bude moderní armády skutečně tvořit.



Zdroje: 1. https://www.nato.int/en/what-we-do/introduction-to-nato/defence-expenditures-and-natos-5-commitment; 2. https://www.europarl.europa.eu/portal/en; 3. https://www.bmvg.de/de