Evropa začala zbrojit tempem, které by ještě před několika lety působilo politicky téměř nemožně. Mezi lety 2020 a 2025 zvýšily členské státy Evropské unie své obranné výdaje přibližně o 79 procent. Program Readiness 2030 má vytvořit prostor pro mobilizaci až 800 miliard eur dodatečných obranných výdajů a samotný nástroj SAFE nabízí členským zemím úvěry v celkovém objemu až 150 miliard eur na strategické investice a společné nákupy. Peníze, jejichž nedostatek byl po desetiletí považován za hlavní slabinu evropské obrany, tedy postupně přestávají být jediným problémem. 

Nová analýza Evropského účetního dvora však přináší mnohem nepříjemnější otázku: co když hlavním problémem Evropy nikdy nebylo pouze to, že na obranu vydávala málo? Auditoři 3. září upozornili, že dosažení skutečné obranné připravenosti do roku 2030 zůstává obtížné navzdory dramatickému růstu rozpočtů. Evropskou obranu dál oslabují roztříštěné národní systémy, nedostatečná koordinace, průmyslová úzká hrdla, přetrvávající mezery ve schopnostech a závislost na Spojených státech. 

V tom leží skutečný problém evropského přezbrojení. Peníze lze politickým rozhodnutím zvýšit během několika rozpočtových let. Továrnu na rakety, zásoby munice, společný systém protivzdušné obrany, logistické koridory, kvalifikované pracovníky nebo schopnost přesouvat během několika dnů těžké jednotky přes celý kontinent ale stejnou rychlostí vytvořit nelze. Evropa tak může vstoupit do velmi drahého paradoxu: bude mít více peněz na obranu než kdykoli od konce studené války, ale stále nebude mít vojenskou sílu odpovídající tomu, kolik za ni zaplatila.

Sedmadvacet obranných rozpočtů ještě nevytváří evropskou obranu


Vláda, která zvýší obranný rozpočet o miliardy eur, má pochopitelnou motivaci utratit významnou část peněz doma. Získá pracovní místa, výrobní kapacity, daně a politickou podporu. Společný evropský projekt může být z vojenského hlediska výhodnější, ale současně může znamenat, že zakázku získá továrna v jiné zemi.

Výsledkem je systém, který používá množství různých tanků, obrněných vozidel, dělostřeleckých systémů, raket, radarů a další techniky. Každý potřebuje vlastní servis, náhradní díly, munici, výcvik a logistiku. V míru je tato roztříštěnost především drahá. Ve válce může být nebezpečná. Schopnost opravovat techniku, nahrazovat ztráty a přesouvat munici mezi jednotkami je totiž stejně důležitá jako počet zbraní nakoupených v době míru. Evropská komise se tento problém snaží řešit. Readiness Roadmap 2030 počítá s postupným zvyšováním společných nákupů a požaduje, aby do konce roku 2027 představovaly alespoň 40 procent obranných nákupů. 

Současně chce zvýšit podíl investic směřujících do evropské obranné technologické a průmyslové základny. SAFE je konstruován tak, aby podporoval společné pořizování techniky a snižoval fragmentaci národních trhů. Jenže finanční pobídka sama o sobě nezruší národní zájmy. V tom se rozhodne, zda vznikající evropská obrana bude skutečně společným systémem, nebo pouze dražší verzí dnešních sedmadvaceti národních systémů.

Evropa může mít peníze, ale nemusí mít co koupit

Druhá slabina je ještě praktičtější. Evropský účetní dvůr upozorňuje, že prudké zvýšení financování může samo vytvářet další problémy, pokud nabídka nedokáže růst stejně rychle jako poptávka. Nedostatek kritických materiálů, komponentů a kvalifikovaných pracovníků může způsobit, že nové miliardy nevyrobí odpovídající množství nových zbraní. Mohou místo toho zvýšit ceny, prodloužit dodací lhůty a vytvořit další průmyslová úzká hrdla. 


Zkušenost války na Ukrajině ukázala, jak velký je rozdíl mezi penězi a výrobní kapacitou. Evropa dokázala dramaticky zvýšit produkci munice a dalšího vojenského materiálu, ale ne okamžitě. Desítky let nízkých objednávek zmenšily výrobní základnu, kterou nyní nelze obnovit během jednoho volebního období. Evropská obrana proto potřebuje nejen vyšší rozpočty, ale také dlouhodobé kontrakty, standardizaci a dostatečně velké výrobní série.

K tomu se přidává zahraniční závislost. Studie citovaná Evropským účetním dvorem uvádí, že mezi únorem 2022 a červnem 2023 pocházelo přibližně 78 procent obranných nákupů členských států mimo Evropskou unii a samotné Spojené státy představovaly 63 procent. Auditoři připouštějí, že bezprostředně po ruské invazi šlo o pochopitelnou reakci: evropské země potřebovaly rychle nakoupit techniku, která byla dostupná. 


Spojené státy musí současně počítat s Evropou, válkou na Blízkém východě a strategickým soupeřením s Čínou v Indo-Pacifiku. V případě skutečně vážné globální krize proto nemusí být otázkou jen to, zda Evropa dokáže americké zbraně zaplatit. Může být otázkou, zda je americký průmysl bude mít v potřebném množství a zda Washington dá evropským objednávkám přednost. Tím se současná evropská debata přímo propojuje s Trumpovým tlakem na spojence. Amerika chce, aby Evropa platila za svou obranu více. Pokud ale Evropané zvýší výdaje a většinu kritických systémů nakoupí právě ve Spojených státech, mohou splnit americký požadavek a současně ještě zvýšit vlastní závislost na Washingtonu.

Rok 2030 ukáže, zda Evropa nakoupila zbraně, nebo obranu

Evropská komise si rozsah problému uvědomuje. Readiness Roadmap 2030 už není pouze seznamem finančních nástrojů. Počítá s konkrétními společnými projekty, mezi něž patří Eastern Flank Watch, European Drone Defence Initiative, European Air Shield a European Space Shield. Evropský Air Shield má být plně interoperabilní s velitelským systémem a doktrínou NATO a Eastern Flank Watch má spojovat vícevrstvý průzkum, drony, protidronové systémy, elektronický boj, přesné úderné prostředky a operační koordinaci podél východní hranice Unie. 

Komise zároveň chce do konce roku 2027 vytvořit celoevropský prostor vojenské mobility s harmonizovanými pravidly a sítí pozemních koridorů, letišť, přístavů a podpůrné infrastruktury. To může působit méně atraktivně než nákup nové stíhačky nebo tanku, ale ve skutečné válce může být schopnost přesunout těžkou brigádu přes několik hranic rychlejší než protivník jednou z nejdůležitějších evropských schopností. Tady se ukáže, zda Evropa skutečně pochopila zkušenost z Ukrajiny. 


Pro Českou republiku je tato otázka zásadní. Česká armáda nikdy nebude samostatně disponovat všemi schopnostmi potřebnými pro rozsáhlou válku. Bezpečnost Česka proto závisí na tom, zda české, německé, polské, francouzské a další alianční jednotky dokážou fungovat jako součást jednoho vojenského systému. Pro Prahu je nakonec důležitější dostatek kompatibilní munice, společná protivzdušná obrana, průjezdné železnice a mosty, logistika a výrobní kapacity než samotný počet evropských obranných programů. Proto může být současná investiční vlna historickou příležitostí, ale také historicky drahou chybou.

SAFE poskytuje až 150 miliard eur dlouhodobých úvěrů a projekty mají obecně vznikat společným nákupem alespoň dvou zemí. Minimálně 65 procent nákladů na komponenty musí pocházet z EU, Ukrajiny nebo způsobilých zemí EHP a ESVO. Cílem je posílit evropský průmysl, interoperabilitu a ekonomiku větších výrobních sérií. 

Jestliže tyto peníze povedou ke společným objednávkám, standardizaci, větším výrobním sériím a odstranění skutečných mezer ve schopnostech, může Evropa během několika let výrazně zvýšit vlastní vojenskou váhu. Pokud se ale stovky miliard rozpadnou mezi národní projekty, politickou ochranu domácích výrobců a vzájemně nekompatibilní systémy, vznikne především nejdražší modernizace sedmadvaceti oddělených armád v evropské historii.

V tom je varování Evropského účetního dvora mnohem ostřejší, než může na první pohled vypadat. Evropa už nemusí selhat proto, že odmítá za svou obranu platit. Může selhat proto, že obrovské peníze utratí, ale nevytvoří za ně odpovídající vojenskou sílu. 

Rok 2030 proto nebude testem toho, kolik miliard evropské vlády poslaly ministerstvům obrany. Bude testem toho, zda Evropa dokáže rychle přesouvat jednotky, doplňovat munici, nahrazovat ztráty, chránit svůj vzdušný prostor a udržet vysokointenzivní vojenské operace i v situaci, kdy Spojené státy budou muset významnou část svých schopností použít jinde. Pokud ano, současné stovky miliard vytvoří skutečnou evropskou vojenskou schopnost. Pokud ne, Evropa možná v roce 2030 zjistí, že nakoupila obrovské množství zbraní, ale stále si nekoupila obranu.



Zdroje: 1. Evropský účetní dvůr – Defence readiness 2030⁠; 2. Evropská komise – Readiness Roadmap 2030⁠; 3. Evropská komise – SAFE, Security Action for Europe⁠; 4. Evropská komise – White Paper for European Defence – Readiness 2030⁠