Nemusíte nikam chodit. Nemusíme se oblékat, malovat, chystat se, cestovat do hospody či k někomu jinému domů. Stačí nám vytočit číslo ve WhatsAppu nebo pustit Zoom, a můžeme hovořit. Některým dokonce už taková komunikace plně nahrazuje osobní setkání. A je-li něco rovnocenné, pak to tím novým moderním a elektronickým klidně můžeme nahradit.

Jenomže on-line komunikace plně rovnocenná s osobním stykem není. Osobní setkání tváří v tvář je totiž skoro jako kouzlo. Vidíme každé pohnutí člověka, s nímž jsme ve stejné místnosti. Cítíme jeho pach, i když si to přímo neuvědomujeme. Zrcadlíme jeho pocity, pohyby obličeje, postoje a držení těla. Když se usměje jeden, usměje se i druhý. Kdo si dá nohu přes nohu, ten inspiruje druhého, aby si koleno přes to druhé přehodil taky. Podobně je to se založenými rukama, opřením se do opěradla židle, odskočením si na wc, kouřením, začátkem jídla, připíjením a popíjením. Druhému přizpůsobujeme hlasitost své mluvy. Podvědomě vnímáme, jak náš partner dýchá, jak drobně se mu mění svaly kolem očí či jak volně nebo pevně drží tělo. Při osobním styku se lépe odstraní nesoulad či nedorozumění, která jsou jinak typickým znakem e-mailové a textové komunikace. On-line rozhovor je studenokrevný, zatímco osobní komunikace je teplokrevná. Osobní setkání nás vzájemně nabíjí, proto se setkáváme s přáteli v kavárnách, s rodinou doma, se spolužáky na zahradě. 

Při osobním setkání se toho mnohem víc vyřeší než při poradě vedené prostřednictvím ZOOmu nebo jiné poštovní, textové či on-line komunikace. Mnohem víc se také vnímáme vzájemně. Když sedíme spolu a koukáme se na sebe, jsme propojeni nejen slovy, ale i celou řadou biologických a psychologických mechanismů. Můžeme čtyři hodiny sedět v restauraci u jednoho stolu a po celou dobu udržovat pozornost, sledovat linku komunikace a živě se zapojovat. Při rozhovoru, školení nebo poradě on-line ztratíme pozornost po 45 minutách, mnozí dokonce už mnohem dřív. Proto jsou porady, výuka a obecně vzdělávání on-line tak málo produktivní ve srovnání s osobní komunikací.

Náš mozek totiž reaguje na blízkost; přímý oční kontakt a tón hlasu vyslovený v naší blízkosti vylučuje v našem mozku oxytocin, tedy hormon způsobující příjemné pocity. On-line komunikace v žádné podobě nedokáže tento fyziologický proces spustit v takové síle. Fyzická přítomnost člověka biologicky uklidňuje náš nervový systém, proto vnímáme posezení s kamarádkou tak blahodárně. Naopak on-line komunikace je pro náš mozek velká dřina. Při koukání do kamery chybí oční kontakt. Mozek se snaží tento deficit neustále analyzovat a kompenzovat, čímž nás sledování videa velmi vyčerpává, namísto aby nás emočně sytilo. V on-line světě nás také pořád něco vyrušuje, jako kdybychom byli jednou nohou jinde. Na pozadí telefonu, počítače či tabletu blikají komunikace, odvracíme zrak k jiným obrázkům a zajímavostem. Při osobním styku věnujeme tomu druhou to nejcennější: svou plnou, nedělenou pozornost a případné ticho nebývá jako skrz obrazovku trapné, ale konejšivé a hladivé.

Moderní komunikační technologie nejsou dobré ani špatné samy o sobě. Jsou to užitečné nástroje podobně jako sekera nebo osobní automobil. Nejde o to je zakázat ani zrušit. Spíš je užitečné si uvědomit, kdy nám pomáhají a kdy nám škodí. Je zbytečné, aby si kamarádi, co bydlí v jedné ulici, večer povídali po Skypu, když se mohou sejít v cukrárně nebo na hřišti. Užitečné je ale mít na paměti naši biologickou podmíněnost i fakt, že právě osobní komunikace lidstvu kdysi dávno umožnila rozvoj řeči a vývoj až do dnešních moderních dní. Jsou prostě oblasti, kde se on-line komunikace nevyplatí. 

Zdá se vám, že se na Zemi otepluje a denní teploty že neustále rostou? Přivítejte to jako příležitost k setkávání. Venku, na zahrádce, v parku nebo v klimatizované hospůdce. Konejte porady v zasedací místnosti, nikoliv přes ZOOM, a hlaste se na osobní, nikoliv on-line vzdělávání, protože ty elektronické debaty a výměny názorů jsou méně efektivní. A taky s z nich méně zapamatujete. Pozitivní dopady totiž nemá jen to, co vám nějaký učitel či šéf slovně říká, ale i to, co se stane mezitím. Na chodbách při náhodném potkávání, u kávovaru či u kopírky si lidé vyměňují řadu zkušeností a dostávají ty nejlepší nápady. On-line prostor náhodná setkání zařídit neumí. Při osobním výkladu váš mozek zachycuje paměťovou a smyslovou stopu i prostorový kontext. Tyto kotvy způsobují, že si lidé z osobního jednání pamatují víc než z rozmluvy v prostoru on-line. Učení a potkávání není jen transfer informací od osoby A k osobě B. Je to sociální rituál, který ze shluku lidí činí společenství.