Evropská unie se podle publicisty Karla Strakoše vzdálila původní představě spolupráce suverénních států a proměnila se v systém, který svou existenci stále více opírá o regulace, přerozdělování a rostoucí moc bruselských institucí. Ve svém obsáhlém komentáři používá výrazné přirovnání. Současnou Evropskou unii označuje za „zeleného narkomana“, který se stal závislým na neustálém vytváření nových pravidel, fondů a krizových programů.

„Ve skutečnosti provozuje vysoce sofistikovaný byznysový model, kdy vyrábí krize, reguluje jejich řešení a inkasuje příjmy z pokut, daní a přerozdělování. Je to ekologický socialismus v praxi. Centrální plánování, které dusí vlastní průmysl, aby mohlo trestat ty venku mimo EU,“ píše Strakoš.

Právě na této tezi staví celý svůj komentář. Tvrdí, že Evropská unie už dávno nefunguje jako prostor pro volný obchod a konkurenceschopnost, ale jako systém, který stále více rozšiřuje vlastní pravomoci. Každá nová krize se podle něj stává důvodem k další regulaci, novému fondu nebo novému způsobu přerozdělování peněz.

„Stejně jako narkoman nemůže přestat s dávkou, protože by musel čelit abstinenčním příznakům, tak ani EU nedokáže snižovat sebezničující regulace. Naopak, každý problém se stává záminkou pro další injekci.“

Jako příklady uvádí Green Deal, systém emisních povolenek ETS, uhlíkové clo CBAM, Critical Raw Materials Act nebo Net-Zero Industry Act. Podle něj nejde o jednotlivá opatření, ale o součást jednoho dlouhodobého trendu.


„CBAM je vrcholem tohoto cynismu. Evropa, která si zničila konkurenceschopnost vysokými cenami energie díky odklonu od jádra a fosilních paliv, teď nutí zbytek světa platit za uhlíkovou spravedlnost.“

Podle něj Evropská unie požaduje po zemích, jako jsou Čína, Indie nebo Turecko, aby platily za emise, přestože evropské státy v minulosti produkovaly emise po desetiletí bez podobných omezení. V důsledku toho podle něj Brusel získává další příjmy, které následně přerozděluje prostřednictvím dotací a nových fondů.

Strakoš současně připomíná období pandemie covidu, během kterého vznikl společný evropský dluhový program Next Generation EU. Také ten podle něj představuje příklad dalšího posunu směrem k centralizaci a společnému zadlužování.

„Covid dal záminku k obrovskému společnému dluhu pod názvem Next Generation EU. Ukrajina tuto agónii prodloužila a dala záminku pro další zadlužování, energetickou krizi, sankce, další fondy na zbrojení a jako vždy zelenou transformaci.“

Další část komentáře věnuje migraci. Evropské elity podle něj očekávaly, že masová migrace pomůže řešit demografické problémy a nedostatek pracovní síly. Výsledkem jsou však podle jeho názoru rostoucí sociální náklady a prohlubující se společenské napětí.

„Migrace měla zachránit demografický kolaps a poskytnout levnou pracovní sílu. Místo toho přinesla obrovské sociální náklady, paralelní společnosti a politický rozkol.“

Podobně kriticky hodnotí i vztah Evropské unie k Číně. Namísto řešení vlastních problémů s cenami energií a administrativní zátěží podle něj Brusel hledá viníka v zahraničí a reaguje novými cly, kvótami a obchodními omezeními.


Strakoš tvrdí, že výsledkem je postupná ztráta konkurenceschopnosti evropského průmyslu, odchod výroby mimo Evropu a rostoucí závislost na dovozu strategických surovin. Zatímco Spojené státy, Čína nebo země globálního Jihu podle něj sledují především vlastní ekonomické zájmy, Evropa se soustředí na regulace a ideologické cíle.

V závěru se vrací ke své ústřední metafoře. Evropská unie podle něj není schopna sama od sebe změnit směr, protože její současné fungování je na neustálém rozšiřování regulací a přerozdělování závislé.

„Narkoman si nikdy dávku nesníží. Potřebuje další krizi, dalšího nepřítele, další fond, který bude vybírat peníze. Až jednoho dne okolní svět řekne dost a přestane s EU obchodovat, přijde abstinenční syndrom.“

Podle Strakoše Evropa kdysi vybudovala svou prosperitu na svobodě, inovacích a pragmatismu. Dnes se podle něj stále více vzdaluje principům, které ji učinily hospodářsky úspěšnou. „Historie ukazuje, že takové systémy končí buď tvrdou korekcí, nebo tragédií,“ uzavírá svůj komentář.