Hudebník, publicista a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) Vadim Petrov se v obsáhlém komentáři zamyslel nad budoucností České televize a Českého rozhlasu. Podle něj se česká politika už řadu let soustředí na otázku financování veřejnoprávních médií, zatímco mnohem důležitější debata zůstává stranou.

„To, co jsme dokázali v devadesátých letech, dnes už neumíme. Věděli jsme proč média veřejné služby potřebujeme a kolik jim za to z veřejných peněz dáme,“ napsal Petrov na Facebooku.

Právě na počátek devadesátých let se ve svém textu opakovaně vrací. Tehdy podle něj existovala poměrně jasná představa, proč mají média veřejné služby existovat a jaké poslání mají plnit. Dnes se však podle Petrova vede především spor o peníze.

„Zaplať pánbůh jsme se od nesmyslné debaty o nezávislosti posunuli, ale pořád neřešíme podstatu. Hlavním problémem je totiž skutečně to, co vlastně mají veřejnoprávní média v 21. století dělat,“ míní Petrov.

Podle něj by ani případná změna financování nemusela automaticky znamenat ohrožení nezávislosti médií. Jako příklad uvádí hypotetickou situaci, kdy by stát garantoval České televizi a Českému rozhlasu financování na několik let dopředu, zavedl valorizaci podle inflace, kontrolu Nejvyššího kontrolního úřadu a jasná pravidla hospodaření.


„Deset miliard korun je hodně, nebo málo? Neexistuje jednoduchá odpověď. V Evropě fungují různé modely financování. Někde koncesionářské poplatky, jinde státní rozpočet, často kombinace obojího,“ připomíná Petrov.

Podle něj se Česká republika ve financování veřejnoprávních médií nepohybuje ani mezi evropskou špičkou, ani na úplném konci žebříčku. V evropském srovnání se nachází přibližně uprostřed.

Petrov zároveň odmítá představu, že by veřejnoprávní média měla mít prakticky neomezenou jistotu budoucích příjmů.

„Veřejnoprávní média požadují předvídatelnost. Potřebují plánovat výrobu, investice i technologický rozvoj. Na druhou stranu, kdo z nás tento přepych má a proč zrovna ho mají mít veřejnoprávní média?“ ptá se Petrov. Následně používá přirovnání z běžného života.

„Když si vezmu hypotéku na dvacet let, kdo mi poskytne jistotu, že celých dvacet let budu mít na to ji splácet? Stát má povinnost postupovat s péčí správného hospodáře a nemá právo nikomu vydávat bianko šek,“ dodává.

Za rozumný kompromis považuje víceletý finanční rámec, například na pět let dopředu, doplněný valorizací podle inflace a kontrolou hospodaření ze strany NKÚ. Ani to však podle něj neřeší hlavní problém.

„Kontrola NKÚ může ověřit, zda jsou veřejné prostředky vynakládány zákonně a hospodárně. Nedokáže ale odpovědět na otázku, jakou veřejnou službu vlastně chceme financovat. To není úkol účetních ani auditorů. To je úkol politiků,“ upozorňuje Petrov.

Právě zde podle něj česká politika dlouhodobě selhává. Místo debaty o poslání veřejnoprávních médií vede především spor o poplatky, rozpočty a miliardy.

„Mnohem méně se mluví o tom, jaké má být poslání veřejnoprávních médií ve světě streamovacích platforem, sociálních sítí a umělé inteligence,“ konstatuje Petrov.


„Česká politika si zvykla na spor o peníze. Je přehledný, srozumitelný a dobře se prodává veřejnosti. Zástupná debata o tom, zda mají existovat poplatky, nebo rozpočtové financování, je mnohem jednodušší než debata o smyslu veřejné služby v digitálním věku,“ píše Petrov. Kriticky přitom zmiňuje i samotná veřejnoprávní média.

„Ani samotní zástupci veřejnoprávních médií netlačí na to, aby byla jejich role znovu přesně definována. Kapři si sami rybník nevypustí,“ poznamenal Petrov.

Celý svůj komentář nakonec uzavírá jednoduchou otázkou, která podle něj předchází všem debatám o poplatcích, rozpočtech i hospodaření.

„Dokud si neodpovíme na otázku, jakou veřejnou službu má stát od České televize a Českého rozhlasu kupovat, nebudeme vědět ani to, kolik za ni má zaplatit,“ uzavírá Petrov.