Dánský ministr Morten Bødskov rozjel jednu z nejostřejších domácích diskusí posledních měsíců. Při obhajobě vládního návrhu na zákaz veřejného svolávání k muslimské modlitbě z reproduktorů použil větu, která okamžitě rozdělila politiky, média i veřejnost.

„Člověk by neměl být na pochybách, zda při procházce Dánskem náhodou neskončil na předměstí Islámábádu,“ řekl Bødskov.

Jeho výrok přišel ve chvíli, kdy vláda prosazuje omezení veřejně zesilovaného svolávání k modlitbě z mešit. Kabinet tvrdí, že nejde o útok na víru ani o zákaz islámu. Podle vlády je sporné něco jiného. Kde končí svoboda vyznání a kde začíná právo státu určovat podobu veřejného prostoru.


To okamžitě vyvolalo odpor části opozice i muslimských organizací. Kritici ministra obvinili z nebezpečného zobecňování a z toho, že záměrně spojuje islám s kulturní hrozbou. Podle nich zákaz ve skutečnosti necílí na všechny stejně, ale fakticky dopadá především na muslimskou komunitu.

Pro zastánce zákazu je ale problém širší. Neřeší jen hlas muezzina z reproduktorů. Mluví o selhávající integraci, o čtvrtích, kde podle nich slábne autorita státu, a o rostoucím pocitu, že část přistěhovaleckých komunit přestává přijímat pravidla většinové společnosti.

Právě v tom je Dánsko specifické. Tamní sociálnědemokratické vlády v posledních letech opakovaně zpřísnily migrační i azylovou politiku. Kodaň omezovala sociální benefity, přitvrdila vůči problémovým lokalitám a otevřeně mluvila o kriminalitě, nezaměstnanosti i neúspěšné integraci druhé generace migrantů.


Proto jeho slova vyvolala tak silnou odezvu. Nešlo jen o provokativní bonmot. Šlo o větu, která pojmenovala obavu, o níž řada evropských politiků mluví jen opatrně.

Bødskov to řekl bez obalu. Otázka už podle něj nestojí tak, zda je hlas muezzina příliš hlasitý. Mnohem důležitější je, zda evropské státy ještě samy určují, jak bude jejich veřejný prostor vypadat.