Když se dnes mluví o nevyřešených záhadách starověku, většina lidí si vybaví egyptské pyramidy nebo kamenné monumenty v Jižní Americe. Přitom jedna z největších stavebních hádanek leží přímo v Evropě. V jižním Řecku dodnes stojí mohutné hradby starověkých Mykén a Tiryntu, které byly už ve starověku považovány za něco téměř nadlidského.

Nejde přitom o romantické legendy vzniklé až v novověku. Samotní staří Řekové, kteří byli dědici mimořádně vyspělé civilizace a staviteli chrámů, divadel i přístavů, si s původem těchto zdí nevěděli rady. Když ve druhém století našeho letopočtu navštívil slavný geograf Pausaniás ruiny Mykén, dospěl k překvapivému závěru. Takové stavby podle něj nemohli vytvořit obyčejní lidé. Připsal je proto Kyklopům, obřím jednookým bytostem známým z řecké mytologie.


Důvod je zřejmý. Hradby jsou skutečně mimořádné. Některé kamenné bloky váží podle odhadů desítky tun a největší z nich mohou dosahovat hmotnosti kolem sta až sta dvaceti tun. Stěny byly sestaveny z nepravidelných balvanů, které do sebe zapadají s překvapivou přesností. Nepoužila se malta ani jiné pojivo. Přesto konstrukce přežila zemětřesení, války i více než tři tisíce let působení počasí.

V Mykénách dosahují některé úseky hradeb výšky kolem dvanácti metrů a šířky až sedmi metrů. Nejznámější částí je Lví brána, monumentální vstup do opevněného areálu, která se stala symbolem celé mykénské civilizace. Dodnes budí respekt nejen svými rozměry, ale také technickou kvalitou provedení.

Moderní archeologie samozřejmě nepochybuje o tom, že hradby vytvořili lidé. Většina odborníků je spojuje s mykénskou civilizací pozdní doby bronzové mezi šestnáctým a dvanáctým stoletím před naším letopočtem. Problém však spočívá v tom, že přesný postup výstavby zůstává předmětem diskusí. Neexistují žádné dochované stavební plány, popisy technologií ani podrobné záznamy o organizaci práce.

Často se tvrdí, že dnešní technika by podobný projekt zvládla bez větších potíží. To je jistě pravda. Otázkou ale zůstává, jak jej zvládli stavitelé před více než třemi tisíci lety. Jak přesouvali obrovské balvany v hornatém terénu? Jak je usazovali do přesných pozic? A proč zvolili právě tuto mimořádně náročnou stavební metodu?

Ještě zajímavější je skutečnost, že přes všechny pokusy archeologů a experimentálních historiků nebyla celá technologie nikdy věrohodně reprodukována v původním rozsahu. Dokážeme vysvětlit jednotlivé kroky, navrhnout možné postupy a vytvořit modely. Přesto zůstává rozdíl mezi teoretickým vysvětlením a skutečným zopakováním stavby v plné velikosti.


Možná je proto nejzajímavější otázka úplně jiná. Pokud samotní Řekové o tisíc let později nevěděli, jak byly tyto zdi postaveny, kolik podobných znalostí zmizelo z lidské paměti navždy? Mykénské hradby totiž nejsou jen archeologickou památkou. Jsou připomínkou toho, že historie lidstva nemusí být vždy přímočarým příběhem nepřetržitého pokroku. Někdy se totiž může stát, že následovníci už nedokážou zopakovat to, co uměli jejich dávní předchůdci.



Zdroje: 1. UNESCO World Heritage Centre – Archaeological Sites of Mycenae and Tiryns⁠; 2. Encyclopaedia Britannica – Mycenae⁠; 3. World History Encyclopedia – Cyclopean Masonry