Svátek má: Havel

Komentáře

Proč nechceme děti

Vymíráme, protože nechceme děti. Jistě existuje celá řada zástupných důvodů, kterými se snažíme vysvětlit, proč vlastně děti nemáme.


Ale letmé zamyšlení nám ukáže, že jde o výmluvy, jimiž se na veřejnosti jenom oháníme. 

Výmluva první – nemáme na děti peníze. To je ale zjevný nesmysl, protože v minulosti měly nejvíce dětí právě ty nejchudší skupiny obyvatel. A nejvíce dětí se taky rodí v nejchudších zemích, ne v těch nejbohatších. Nevěřme také nikomu, kdo tvrdí, že děti stojí hodně peněz. Nemusí totiž stát, protože většina věcí pro děti jsou věci zbytné, módní a doplňkové. K výchově dítěte nepotřebujete drahý kočárek ani elektronická udělátka. Oblečení i základní potřeby se dají dědit po kamarádkách nebo za pár korun koupit v diskontech nebo second handech. 


Druhá výmluva – nejsou prý byty. Ale byty nebyly v dostatečném množství ani nikdy v minulosti. Vzpomínám si na své dětství, v němž se lidé zařazovali do pořadníků a přihlašovali se ke svým prarodičům, jen aby za dvacet let získali šanci na vlastní byt. Navíc metrů čtverečních na jedno dítě je dnes mnohem více než kdykoli dřív. A představa, že mladý pár, který dosud nic neušetřil, má mít nárok na mnohomilionový majetek v podobě bytu, je jen módní zpovykanost. Na celém světě je normální bydlet v nájmu, zatímco mít dům či byt je přepychem pro ty, kdo na to mají.

Výmluva třetí – přece nemůžeme přivést děti do tak strašných klimatických nebo společenských podmínek. Jenomže minulé časy byly vždycky zlé, kruté, plné válek, nemocí, hladomorů a protivenství. My dneska v české kotlině naopak žijeme v době dlouhého míru, nejsou u nás žádné krvežíznivé potvory, žádní jedovatí hadi, ničivé zemětřesení či smrtící záplavy nebo tajfuny. Žijeme skoro na nejklidnějším místě na Zemi s životním prostředním mnohem čistším, než jaké v Čechách a třeba ve Slezsku existovalo před 60 lety. Další zástupný důvod je údajná neplodnost. Nahlédnutím do statistik zjistíme, za rostoucí neschopnost otěhotnět může hlavně vysoký věk žen, které se pokoušejí o potomka ve věku starším 35 let, a jejich vysoká nadváha. Konečně neobstojí ani argument, že dnešní společnost dětem nepřeje. Není totiž nic lživějšího – na každém rohu jsou přebalovací pulty a hrací koutky najdete dnes skoro ve všech restauracích, kavárnách, podnicích a zařízeních. A že nikdo neví, jaká bude naše budoucnost? Že je prý nejistá? A cožpak to někdy někdo před námi věděl? 

Proč tedy děti skutečně nechceme? Zkusme se zamyslet na skutečnými důvody.

Prvním důvodem je hysterický strach ze ztráty svobody a samostatnosti, jehož jsou plné sociální sítě. Nechceme závazky, nechceme zodpovědnost, věrnost, nesobeckost. Dočteme se z nich, že dítě vám nenávratně zničí postavu, zlikviduje kariéru, znemožní studium a cestování a vůbec šťastný život. Bohužel jsou o tom ty mladé kočky skutečně přesvědčeny. Je to ovšem velký omyl, protože lidské tělo má schopnost na bolest zapomínat a s dítětem lze podnikat skoro všechno, což mohou potvrdit mé vysokoškolské spolužačky, které počaly dítě na kolejích.

Druhým důvodem je nesmyslné oddalování mateřství až do věku, kdy už je na všechny děti pozdě. Cožpak je skutečně těm mladým třeba říkat, že ideální věk pro početí je 18 až 26 let? Za tohle oddalování mateřství mohou rodiče („Hlavně musíš dostudovat, ne abys otěhotněla na vysoké škole.“) a společnost, která během posledních 30 let přesvědčila ženy, že k vlastnímu štěstí potřebují nejen vysokou školu, ale i cestování, Erasmus, praxi v zahraničí a kariéru. A když tohle všechno naše úspěšná žena absolvuje, je jí 38, všude už byla, vše viděla, a teď by byl pro ni ideální čas na dítě. Jenomže shánějte vhodného partnera kolem čtyřicítky. 

Třetím skutečným důvodem je chybějící ideální otec, i když při troše přísnosti by se tento důvod dal zahrnout mezi ty úvodem zmíněné výmluvy a zástupné argumenty. Chlapů je kolem nás samozřejmě dost, vlastně úplně stejně jako ženských, ale ideální duhoví jednorožci z pohádek neexistují a naše úspěšná zcestovalá manažerka odmítá ze svých kritérií slevit. No to se pak ale dítěte nedočká.

Možná by stálo zato, kdyby ty nešťastné přestárlé samotářky, co berou útokem kliniky asistované reprodukce a pokoušejí se počít bez tatínka, zpytovaly své svědomí a svým mladším sestrám začaly říkat: začněte hledat tatínky svých dětí dřív, jinak děti mít vůbec nebudete. Jenomže to by ty feministky musely přestat se svou protiporodní rétorikou. 

A pak tu máme ještě jeden důvod, který je bohužel nejbolestnější a ze všech výše uvedených nejméně řešitelný. Tím hlavním důvodem, proč nechceme mít děti, je totiž pohodlnost. Ano, děti znamenají kupu snažení navíc. Je třeba na mě myslet, leccos jim obětovat, věnovat jim neustálou pozornost lásku a péči, vychovávat je, tisíckrát znovu a znovu nastavovat hranice, a to všem na úkor času a energie, který bezdětná žena může trávit u svého mobilního telefonu, v kině, s kamarádkami nebo v uklizeném bytě. Pohodlnost je strašná nákaza, která se šíří celosvětově bez ohledu na zdravý rozum. Žena, která onemocní virem pohodlnosti, si totiž pořídí maximálně orchideje, psa nebo kočku, protože se zvířaty je mnohem méně práce a poměrně lehce se jich dá zbavit umístěním do útulku.

Doslechla jsem se, že hračkářství mají stále menší tržby a část své nabídky začínají nahrazovat potřebami pro psy. V některých státech se už dnes prodává více kočárků pro zvířata než těch pro miminka. Obchody a výrobci zboží se těmto trendům přizpůsobí. Stát má před sebou složitější úkol vymyslet, jak zachovat základní funkce bez zaměstnanců. Leč všichni ti, co se v mládí rozhodli pro pohodlnost před zajisté složitým hledáním partnera pro život a před kompromisy, které soužití s druhou osobou pochopitelně vyžaduje, budou ke sklonku svých životů nakonec sami. Jak aspoň ty mladší ročníky přesvědčit, že mít děti není jen starost a velká hromada práce, ale především radost, pomoc, užitečnost a lék na osamělost? Té legrace, co s nimi zažijete. 

Těch poznatků, k nimž vás vaše děti či vnuci sami přivedou. A hlavně vás dítě naučí nezištnosti a starostlivosti ne o sebe, ale o někoho jiného. To člověka změní a obohatí. 


Koneckonců smyslem života přece není žít v pohodlí a plnit jen svá vlastní individuální přání. Smyslem života není žádné primitivní nakupovací štěstí. Smyslem života je usilovat, zvedat se ze země, znovu a znovu, po každém upadnutí, a taky starat se a pečovat o druhé. Něco světu přinést. Sobci totiž slouží jenom sobě.

Proč jsem napsala tento komentář? Protože dnes, v poslední třetině svého života vidím, že rodina a děti jsou ze všeho nejdůležitější. A když se otočím zpět, všechny mé jiné životní úspěchy, knihy, funkce, hmotné statky či cesty do zahraničí blednou před vzpomínkami na chvíle s dětmi. A kdyby se vrátil čas, napravila bych jediné: těch malých zázraků bych si pořídila víc, ne jednom dvě. Kdyby se jedna jediná mladší čtenářka poučila z mé chyby, nepsala jsem ta slova nadarmo.

Daniela Kovářová

Nenávidím, tedy jsem

Nenávidím, tedy jsem

Daniela Kovářová 

10.říjen 2026
Nenávist je hnusná emoce a jeden by si myslel, že je třeba ji tajit a bojovat s ní. Ale kupodivu tomu tak není.

Myslí stát na děti, nebo na dospělé?

Myslí stát na děti, nebo na dospělé?

Daniela Kovářová 

8.září 2026
Děti jsou radost. Taky starost, ale radost zejména. Ale máme se snažit o děti za každou cenu?

Komunikace v dobách globálního oteplování

Komunikace v dobách globálního oteplování

Daniela Kovářová 

4.září 2026
Žijeme v on-line době. Obrazovka mobilního telefonu nebo tabletu vidí náš obličej častěji než zrcadlo, protože technologie mnohým z nás připadají děsně moderní a praktické.

Jak vyrábíme traumatizované děti

Jak vyrábíme traumatizované děti

Daniela Kovářová 

21.srpen 2026
Nikdy dřív jsme se tolik nevěnovali dětem jako dnes. Nikdy dřív nevycházelo tolik alarmujících článků, nepsalo se tolik knih, nikdy se tak dramaticky neupozorňovalo na týrané a traumatizované děti.

S jídlem roste chuť i změny návyků

S jídlem roste chuť i změny návyků

Daniela Kovářová 

14.srpen 2026
Jídlo je součástí kultury. Ne pouze ve smyslu etnografickém, ale také ve smyslu kulturnosti, civilizační kultivovanosti. I individuální a společenské kultivovanosti.

Lze pomoci od osamělosti?

Lze pomoci od osamělosti?

Daniela Kovářová 

10.srpen 2026
Osamělost není totéž jako samota. Samotu čas od času potřebujeme k zastavení, k promyšlení dalších kroků, k usebrání. Osamělost oproti tomu bolí, zraňuje, ubližuje, otupuje.