Minulý týden skončil v Bruselu dvoudenní Summit hlav států a vlád Evropské Unie. Dominantou se stalo téma současné celosvětové hospodářské krize a hned na začátku tohoto setkání zazněla jasná sdělení významných evropských osobností o nevhodnosti dalších centrálně-evropských regulatorních opatření.

Náš Premiér Mirek Topolánek dokonce k možnosti přijetí dalších „záchranných balíčků“ na pomoc evropským ekonomikám uvedl, že „Nejenom my, ale i velká část Evropy se na to dívá poměrně nedůvěřivě. My to pokládáme za velmi zhoubné a za velmi komplikované,“ s tím, že podle něj „Američani roztočili obrovské kolo permanentních akcí a permanentních stimulů. Je vidět, že americké školství, speciálně základní a možná i střední, nemá pojetí historie a dějin vlastní země zpracované velmi dobře, protože kdyby si trochu něco přečetli o vlastních dějinách a 30. letech minulého století, tak by viděli, že toto k cíli nevede. Předseda  Evropské komise José Barroso pak v souvislosti hospodářskou krizí a návrhy na přísnější  bankovní regulaci prohlásil, že hlavní co teď Evropa musí udělat je „…soustředit se, protože je příležitost vybudovat v Evropě důvěru. K tomu však potřebujeme reformu regulací.“ V stejném duchu vystoupil i lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, který kromě důrazu na povinnou evropskou solidaritu jednoznačně odmítl, nyní tolik populární myšlenku stimulujících evropských balíčků. Doslova řekl: „Nejsem pro to odpovědět kladně na americkou žádost (o další vlnu pomoci ekonomikám).“

Běžný člověk by si na základě těchto výroků mohl myslet, že v EU skončila politika sanace a začíná období odpovědnosti. Finanční kolaps ve Spojených státech vyvolal světovou finanční krizi a ta se téměř okamžitě promítla do hospodářství v nejrozvinutějších světových ekonomikách – tu evropskou nevyjímaje. Tento stav je faktem a podle mnoha expertů jsme nyní na pouhém začátku všech významných ekonomických těžkostí, které se v celé své syrovosti teprve projeví, a to především ve druhé polovině letošního roku a začátkem příštího. Proto úvodní „summitová“ prohlášení o nutnosti reforem v evropské regulaci a jednoznačné odmítnutí dalších (z ekonomického hlediska zcela neekonomických) stimulů ve formě rozdávání společných peněz bylo v počátku možné interpretovat jako pochopení základní ekonomické teorie, která vymezuje centrální ekonomický zásah pouze pro okamžik zastavení propadu a cílené krátkodobé podpory nejkritičtějších hospodářských oblastí. Proto jsem i já chápal tyto výroky jako jasný ekonomický signál, že kritické období hospodářského vývoje je podchyceno věcnou ekonomickou politikou a nyní už nastane doba její aplikace.

Neuběhlo však ani čtyřiadvacet hodin a byly na stole konkrétní a závazné výstupy z jednání hlav Evropské unie. Jen namátkou lze vybrat:

-    „Evropská unie se na summitu v Bruselu dohodla, že je připravena dát do fondů Mezinárodního měnového fondu (MMF) na pomoc zemím postiženým hospodářskou krizí 75 miliard eur.“

-     „EU dala zelenou navýšení unijního fondu pro země postižené krizí na 50 miliard eur (zhruba 1,3 bilionu korun). A k tomu předsednická země ústy svého premiéra dodá. "Není o to žádný konkrétní zájem…“ a pokračuje „.. hlavní důvod, proč se navyšuje rámec, je že chceme mít disponibilní prostředky pro případ, že by byly nutné.“
-   „EU se shodla na uvolnění a rozdělení 5 miliard eur na energetické projekty, na rozšíření širokopásmového internetu na venkově a na podporu zemědělství.“
-    „EU potvrdila svůj závazek snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 o 20%. Odhaduje se, že celkové náklady spjaté s úsilím snižovat emise budou kolem roku 2020 ročně dosahovat asi 175 miliard eur.

-    „EU dala zelenou projektu takzvaného východního partnerství. Konkrétně potvrdila plán dát v letech 2010 až 2013 na užší spolupráci se šesti postsovětskými republikami 600 milionů eur (16,1 miliardy korun).“

Nepochybně pomoc je nutná, je-li cílená a tím i smysluplná, ale výsledky jarního Summitu EU na mne působí přesně opačně - zvlášť jsou-li pravdivé zprávy o celosvětové ekonomické a hospodářské krizi.