V posledních dnech a hodinách je situace kolem sestavené vlády předsednické země Evropské unie předmětem desítek a stovek zpráv, a to nejen v domácím českém prostředí, ale také v okolních zemích. Zatímco z českých zemí se ozývá mediálně filtrovaný názor občanů o výhodách a rozumnosti sestavení kabinetu úředníků, na západ od nás je už hodnocení tohoto vysoce pragmatického, ale v žádném případě politického kroku, mnohem střízlivější.

Je faktem, že česká vláda v době svého předsedání jedné nejmocnějších politických struktur světa, ztratila politickou důvěru ve své vlastní zemi. Je faktem, že se hojně spekuluje o tom, kdo na tom reálně vydělá a kdo na této situaci bude tratit. Je faktem, že situace byla pragmaticky vyřešena ve velmi krátké době a vezmeme-li v úvahu povolební situaci v roce 2006 je pozoruhodné v jak úžasné shodě obou hlavních politických rivalů. A konečně je faktem, že v mezinárodním ohledu jsme od vzniku České republiky nikdy s takovou intenzitou neoslovili světová média a obecné politické prostředí v Evropě, jako za první kvartál roku 2009.

Debaty zda je naše vnitropolitické řešení dobré nebo není, nyní ponechme stranou. Názory se různí a různit budou vždy. Co bychom však stranou ponechat neměli je naše zahraniční politika, protože ta by měla v Evropě nyní (vzhledem k našemu předsednictví) udávat politický směr. Pohlédneme-li na to z čistě technického – nebo možná by bylo lépe, ve vazbě na současný politický přístup říci – technologického hlediska, pak není problém, že nový předseda vlády není v Evropě známý, není problém, že bychom nedokázali připravit a zorganizovat agendu nejvýznamnějších mezinárodněpolitických setkání, k nimž má dojít do konce června letošního roku a konečně není ani problém v tom, že nový český premiér „nemá žádné politické ambice“ jak píše ruský Kommersant.

V ideálním světě bychom se nyní dokonce mohli domnívat, že vše na čem se hlavní političtí soupeři nedokázali dohodnout v době, kdy jeden ještě vládl a druhý ještě seděl v opozičních lavicích se nyní mění ve společnou vůli a důležitá témata budou v obou politických sekretariátech posuzovány věcně a s ohledem na prospěch země, neboť dokázali-li se rivalové shodnout na řešení, tak se jistě dokáží domluvit i na obsahu toho co má být vykonáno a uskutečněno. Je to klasický příklad „Remote Control Model“ (jinými slovy – modelu dálkového ovládání…), který jen zatím v této variantě nebyl aplikován v naší politické praxi.

Neuralgickým bodem tohoto ovladače však je schopnost definice přesného příkazu, který má být proveden a vyslán. Pro domácí politické prostředí je tato nesnáz téměř nepodstatná, ovšem pokud jde o mezinárodní politiku, můžeme mít velká trápení. Jakou pozici zaujme Česká republika v situaci, kdy dojde k eskalaci napětí ve vztazích s Íránem nebo KLDR a potřeba protiraketové obrany bude znovu na stole? Jak a s jakým mandátem se naše diplomacie vystoupí při jednání Evropské unie o struktuře finančních stimulů do některých oblastí ekonomiky některých členských zemí? Jaká a z čeho bude vycházet naše zahraničněpolitická pozice v rámci NATO například při přijímání rozhodnutí o odchodu jednotek z Bosny, a kdy nebo naopak půjde o posílení naší účasti v Afghánistánu? Ano je možné, že v celé řadě zásadních zahraničněpolitických otázek, tak nyní s nadějí na vítězství v předčasných parlamentních volbách, vždy dojde mezi oběma politickými soupeři k džentlmenské dohodě a náš „Remote Control Government,“ pak do světa vyšle vždy jen jeden jasný politický signál.

V takovém případě bude vše v nejlepším pořádku a kromě nevysloveného pocitu zbytečnosti svržení vlády vše půjde jak má. Bude-li tomu však opačně (tedy tak jako do vyslovení nedůvěry vládě), pak jsem skutečně zvědavý na to, co se bude dít, až vláda bude provádět příkazy jednou tak a pak zase onak, jen podle toho kdo se zrovna k dálkovému ovládání dostane…

Milan Řepka