Polsko patřilo od začátku ruské invaze mezi nejdůležitější spojence Ukrajiny. Přijalo miliony uprchlíků, otevřelo své území pro vojenskou i humanitární pomoc, poskytlo Kyjevu zbraně a politicky patřilo k nejhlasitějším zastáncům tvrdého postoje vůči Moskvě. Právě proto je současný diplomatický spor mezi Varšavou a Kyjevem tak vážný. Nejde jen o další epizodu v dlouhých dějinách polsko ukrajinských vztahů. Jde o varování, že i nejpevnější spojenectví může začít slábnout, pokud se k únavě z války přidá nezpracovaná historická bolest.

Rozbuškou se stalo rozhodnutí ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského spojit název současné ukrajinské vojenské jednotky s Ukrajinskou povstaleckou armádou. V ukrajinském národním příběhu bývá UPA často připomínána jako síla odporu proti sovětské moci. V Polsku je však spojována především s masakry polského civilního obyvatelstva na Volyni a ve východní Haliči během druhé světové války. Právě zde se obě národní paměti střetávají nejprudčeji.

Polský prezident Karol Nawrocki v reakci na tento krok rozhodl o odebrání Řádu bílé orlice, nejvyššího polského státního vyznamenání, které bylo dříve Zelenskému uděleno. Ukrajinská strana odpověděla vrácením ocenění a solidaritu se Zelenským projevili také další ukrajinští politici. Spor se tak z historické a symbolické roviny rychle přesunul do diplomacie a domácí politiky.

Návrat historie do dnešní politiky

Volyňské masakry nejsou pro Polsko okrajovou historickou kapitolou. V polské paměti představují jednu z nejbolestnějších zkušeností dvacátého století. Polští historici a instituce dlouhodobě uvádějí, že během násilností v letech 1943 až 1945 zahynuly desítky tisíc polských civilistů, přičemž často šlo o ženy, děti a staré lidi. Pro mnoho Poláků proto není odkaz UPA pouze spornou historickou otázkou, ale symbolem nezhojené rány.


Právě zde se ukazuje slabina současné ukrajinské diplomacie. Kyjev se často opírá o morální sílu napadené země, což je vzhledem k ruské agresi pochopitelné. Jenže morální kapitál není nevyčerpatelný. Nelze dlouhodobě očekávat, že spojenci budou přehlížet vše, co se jich bolestně dotýká. Polsko pomáhalo Ukrajině ve chvíli, kdy to bylo pro Ukrajinu životně důležité. O to citlivější je nyní pocit části polské veřejnosti, že jejich vlastní historická zkušenost není brána dost vážně.

Do sporu navíc vstupuje domácí polská politika. Premiér Donald Tusk se snaží napětí tlumit a varuje, že roztržka mezi Polskem a Ukrajinou by byla strategickou chybou. Opozice naopak využívá spor jako důkaz, že vláda je vůči Kyjevu příliš ústupná. Výrok bývalého premiéra Leszka Millera, že pokud Ukrajinci vracejí vyznamenání, mohli by vrátit také letouny MiG, tanky a další zbraně, je sice politicky vyhrocený, ale přesně vystihuje změnu nálady v části polské společnosti.

Únava z pomoci se mění v politický problém

Polsko stále zůstává jedním z klíčových spojenců Ukrajiny. To je nutné říci jasně. Současný spor neznamená, že by se Varšava chystala změnit bezpečnostní orientaci nebo přestat chápat Rusko jako hrozbu. Znamená však, že dosavadní bezpodmínečná politická trpělivost se zmenšuje.

Důvodem není pouze historie. Polsko nese praktické náklady války už pátým rokem. Pomoc uprchlíkům, vojenské dodávky, tlak na veřejné finance, napětí na trhu práce i spory o dovoz ukrajinského obilí postupně proměnily veřejnou debatu. Podle průzkumů se ochota polské veřejnosti podporovat ukrajinské uprchlíky a další pomoc snížila oproti prvním měsícům války velmi výrazně. Solidarita nezmizela, ale ztratila původní samozřejmost.

To je pro Kyjev nebezpečný signál. Ukrajina potřebuje západní podporu nejen vojensky, ale také politicky a psychologicky. Pokud však začne v důležitých spojeneckých zemích převládat dojem, že Ukrajina neumí respektovat citlivá témata svých partnerů, bude se podpora obhajovat stále obtížněji.


Celý případ ukazuje ještě jednu podstatnou věc. Evropa často mluví o jednotě vůči Rusku, ale tato jednota není samozřejmá. Udržuje ji společný zájem, politická disciplína a schopnost neotevírat zbytečně rány, které mohou protivník využít. Pokud se spor Polska a Ukrajiny bude dále prohlubovat, nebude z něj těžit ani Varšava, ani Kyjev. Největší radost by z něj měla Moskva. 

Zelenského Ukrajina má právo bránit vlastní národní příběh. Polsko má však stejně tak právo trvat na tom, že masakry civilistů nelze překrýt jazykem hrdinství. Skutečné partnerství nevzniká tím, že se bolestivá témata zametou pod koberec. Vzniká tehdy, když i spojenci dokážou říci nepříjemnou pravdu a přitom nezničí strategický zájem, který je spojuje.

Právě to je nyní největší zkouška polsko ukrajinských vztahů. Nejde pouze o jedno vyznamenání, jeden název vojenské jednotky nebo jeden diplomatický incident. Jde o otázku, zda se Ukrajina a Polsko dokážou chovat jako spojenci i ve chvíli, kdy je nerozděluje Moskva, ale vlastní minulost.



Zdroje: 1. Reuters – Poland strips Zelenskiy of top honour as WW2 dispute sours ties⁠; 2. Reuters – Poland PM Tusk says political row with Ukraine is strategic mistake⁠; 3. The European Conservative – Polish Ukrainian Diplomatic Spat Escalates