Francie se v létě 2026 nachází v nezvyklé situaci. Nemá bezprostředně padající vládu ani akutní institucionální krizi, zároveň však nemá stabilní parlamentní většinu schopnou dlouhodobě prosazovat vládní program. Prezident Emmanuel Macron disponuje rozsáhlými pravomocemi, ale jeho schopnost určovat domácí politiku je podstatně menší než v první části jeho prezidentství.

Výsledkem je systém, který funguje, ale stále více prostřednictvím vyjednávání, dočasných kompromisů a především neschopnosti různých částí opozice vytvořit společnou alternativu. Premiér Sébastien Lecornu přežil nejtěžší období kolem rozpočtu na rok 2026. Ten byl definitivně přijat v únoru poté, co neuspěly dva návrhy na vyslovení nedůvěry. Francie tím ukončila několikaměsíční rozpočtovou nejistotu, základní politický problém však nezmizel.


Vláda přežívá, protože opozice nedokáže vytvořit většinu proti ní

Lecornuova vláda má jednu zásadní slabinu a současně jednu významnou výhodu. Slabinou je absence parlamentní většiny. Výhodou je, že ani její odpůrci netvoří jednotný blok.

Na jedné straně stojí Národní sdružení, na druhé radikální levice La France insoumise. Mezi nimi jsou socialisté, ekologové, tradiční pravice a centristické skupiny. Mohou hlasovat proti vládě v jednotlivých otázkách, jejich politické a strategické zájmy jsou však natolik rozdílné, že vytvoření stabilní většiny pro svržení vlády je podstatně obtížnější.

Právě socialisté se stali jedním z rozhodujících hráčů. Lecornu si jejich toleranci zajistil mimo jiné rozhodnutím pozastavit Macronovu penzijní reformu až do prezidentských voleb v roce 2027. Pro vládu to znamenalo ústup od jednoho ze symbolických projektů Macronova prezidentství, současně jí to však pomohlo přežít.

Francouzská vláda proto není stabilní v klasickém významu tohoto slova. Nemá koaliční většinu, o kterou by se mohla automaticky opřít. Její stabilita je spíše negativní: vláda přežívá nikoli proto, že by většina poslanců podporovala její program, ale protože se většina poslanců nedokáže shodnout na jejím pádu.

Tento mechanismus může s blížícími se prezidentskými volbami ještě zesílit. Jednotlivé strany už začínají kalkulovat s rokem 2027 a jen málokterá bude chtít několik měsíců před volbami převzít spoluodpovědnost za nepopulární úsporná opatření. Právě zde leží největší riziko pro Lecornuovu vládu – rozpočet na rok 2027.

Premiér chce jeho návrh předložit Národnímu shromáždění už 30. září a snížit deficit z přibližně 5,1 procenta HDP očekávaných v roce 2026 na 4,9 procenta v roce 2027. Zůstane tak stále výrazně nad tříprocentní hranicí evropských rozpočtových pravidel. Francouzské veřejné finance přitom vytvářejí stále menší prostor pro kompromisy. Veřejný dluh dosahuje přibližně 117 procent HDP, rostou náklady na jeho obsluhu i výdaje na obranu a současně zůstává politicky velmi obtížné omezovat sociální výdaje.

Problém není pouze ekonomický. Výraznější škrty mohou narazit na socialisty a levici. Zvyšování daní bude obtížně přijatelné pro pravici. Pokračování vysokých deficitů zase zvyšuje tlak finančních trhů a vzdaluje Francii od evropských rozpočtových cílů.


Macron zůstává ústavně silný, ale jeho politická moc se zmenšila

Paradox současné Francie nejlépe ukazuje postavení prezidenta. Emmanuel Macron není ústavně slabým prezidentem. Naopak.

Francouzská pátá republika byla vytvořena mimo jiné proto, aby omezila chronickou vládní nestabilitu předchozího režimu. Prezident jmenuje premiéra, předsedá Radě ministrů, může za ústavou stanovených podmínek vypsat referendum a rozpustit Národní shromáždění. Je také vrchním velitelem ozbrojených sil.

Ústava ale zároveň stanoví něco podstatného: politiku země určuje a provádí vláda, která odpovídá parlamentu. Premiér řídí činnost vlády a podle článku 21 odpovídá také za národní obranu. Francouzská výkonná moc je tedy rozdělena mezi prezidenta a vládu a skutečné rozložení síly vždy závisí také na politické situaci.

Pokud prezident disponuje loajální většinou v Národním shromáždění, může systém působit téměř prezidentsky. Hlava státu stanovuje hlavní směr a vláda má dostatek hlasů, aby jej převáděla do zákonů. Macron tuto výhodu po volbách roku 2022 částečně ztratil a po předčasných parlamentních volbách v roce 2024 prakticky úplně.

Rozpuštění Národního shromáždění, kterým se tehdy pokusil politickou situaci vyjasnit, nevytvořilo novou většinu. Výsledkem byl fragmentovaný parlament, následné vládní krize a opakované rozpočtové konflikty. Macron si tedy zachoval ústavní pravomoci, ale ztratil velkou část parlamentní moci, která z francouzského prezidenta činí dominantního aktéra domácí politiky.


Francie už vstupuje do období prezidentské kampaně před volbami na jaře 2027. Macron se podle ústavy nemůže ucházet o třetí bezprostředně navazující mandát. Článek 6 stanoví, že nikdo nemůže vykonávat více než dvě po sobě jdoucí prezidentská období. Tím se mění i chování politických aktérů.

Strany, poslanci i potenciální prezidentští kandidáti postupně přestávají uvažovat především o tom, co je výhodné pro současného prezidenta, a stále více se připravují na Francii po Macronovi. Prezident tak vstupuje do klasické závěrečné fáze svého mandátu: formální pravomoci zůstávají stejné, ale politická autorita se postupně přesouvá k boji o nástupnictví.

Rok 2027 může rozhodnout o podobě celé páté republiky

Současnou situaci proto nelze chápat jen jako další spor o francouzský rozpočet. Francie prochází hlubší proměnou stranického systému.

Macronův politický projekt po roce 2017 zásadně oslabil tradiční soupeření socialistů a gaullistické pravice. Na jeho místě vzniklo uspořádání se silným centrem, radikální levicí a rostoucí nacionalistickou pravicí. Po téměř deseti letech se však začíná oslabovat také samotný Macronův střed.

Národní sdružení má v současném Národním shromáždění nejsilnější jednotlivý poslanecký klub se 122 poslanci. Ensemble pour la République má 91 mandátů, La France insoumise 71 a socialisté 68. Právě proto může být současná parlamentní nestabilita předzvěstí něčeho podstatnějšího.

Pátá republika dlouho fungovala nejefektivněji v prostředí, kde prezidentské volby vytvořily jasného vítěze a parlamentní většina mu následně poskytla prostředky k uskutečnění jeho programu. Fragmentace stranického systému tento mechanismus oslabila.


Prezident by mohl nadále zůstávat mimořádně významným aktérem v zahraniční, evropské a bezpečnostní politice, zatímco domácí politika by stále více závisela na parlamentním vyjednávání mezi několika politickými bloky. Pro Evropu to není okrajová otázka.

Francie je jedinou jadernou mocností Evropské unie, stálým členem Rady bezpečnosti OSN a spolu s Německem jedním z hlavních politických motorů evropské integrace. Vláda bez stabilní většiny má menší schopnost přijímat dlouhodobé fiskální závazky, prosazovat strukturální reformy nebo vytvářet politický konsenzus kolem velkých evropských projektů.

Současná Francie tedy není zemí bez vlády ani zemí s bezmocným prezidentem. Její problém je složitější. Má prezidenta s velmi silnými ústavními pravomocemi, který však už nemá parlamentní nástroj k jejich plnému politickému využití. Má vládu, která dokáže přežít hlasování o nedůvěře, ale nemá vlastní většinu. A má parlament, který dokáže vládní návrhy blokovat, ale jen obtížně vytváří alternativní většinu.

Do prezidentských voleb roku 2027 proto může Francie pokračovat v režimu řízené nestability. Lecornuova vláda může přežít, pokud bude schopna pokaždé najít dostatek socialistů, umírněných pravicových poslanců nebo centristů, kteří nebudou ochotni vyvolat další vládní krizi.

Největším bezprostředním testem bude rozpočet na rok 2027. Právě na něm se ukáže, zda současný model kompromisů ještě funguje. Macron mezitím pravděpodobně zůstane výrazně silnější v zahraniční a bezpečnostní politice než při prosazování domácích reforem. Jeho posledním velkým politickým úkolem už možná nebude další zásadní přestavba Francie, ale něco jiného: předat v roce 2027 fungující stát nástupci v okamžiku, kdy politický systém vytvořený kolem jeho prezidentství vstupuje do období bez něj.