Více než čtyři roky po začátku války na Ukrajině se v evropské politice začíná objevovat tón, který byl ještě před několika měsíci téměř neslyšitelný. Stále častěji zaznívá otázka, jak bude konflikt jednou ukončen a kdo usedne k jednacímu stolu. Nejde o změnu postoje vůči Ukrajině ani o oslabení podpory napadené zemi. Jde o poznání, že každý ozbrojený konflikt jednou končí politickým jednáním, bez ohledu na to, jak dlouho předtím probíhaly boje.

Právě proto vzbudily pozornost výroky z německé vlády, podle nichž by se v příštích měsících mohl otevřít prostor pro evropský dialog s Ruskem, samozřejmě za účasti Ukrajiny. Nejde zatím o konkrétní mírový plán ani o oznámení připravovaných rozhovorů. Je to však signál, že se evropské politické uvažování začíná posouvat od otázky, jak válku vést, k otázce, jak ji jednou ukončit.

Tento posun není náhodný. Vychází z ekonomické reality, z proměňující se geopolitické situace i z rostoucího vědomí, že dlouhodobá válka představuje obrovskou zátěž nejen pro Ukrajinu a Rusko, ale také pro evropské státy.

Válka mění Evropu více než si politici připouštějí

Evropská unie během konfliktu poskytla Ukrajině rozsáhlou finanční, vojenskou i humanitární pomoc. Členské státy přijaly miliony uprchlíků, zvýšily výdaje na obranu a současně se snažily zvládnout energetickou krizi i vysokou inflaci. Přestože se evropské ekonomiky postupně stabilizují, náklady války zůstávají značné.


Právě zde se začíná objevovat otázka, kterou si zatím politici kladou spíše neveřejně. Jak dlouho lze udržovat současnou úroveň podpory, aniž by se začala výrazněji projevovat únava veřejných financí i samotných voličů?

Nejde přitom pouze o peníze. Evropská veřejnost stále častěji očekává, že vedle vojenské podpory začne existovat také realistická diplomatická strategie. Válku totiž nelze hodnotit jen podle pohybu frontové linie. Rozhodující bude také to, jaké bezpečnostní uspořádání vznikne po jejím skončení.

Významnou proměnou prochází i postavení Spojených států. Washington zůstává nejdůležitějším spojencem Ukrajiny v rámci Severoatlantické aliance, současně však stále více soustřeďuje svou strategickou pozornost na oblast Indopacifiku a rostoucí soupeření s Čínou. Evropské vlády proto stále častěji diskutují o tom, zda budou muset převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost i za budoucí podobu mírového procesu.

Evropa bude muset převzít větší odpovědnost

Právě zde se otevírá otázka, kdo bude jednat. Pokud někdy skutečně vznikne prostor pro diplomatické rozhovory, nelze očekávat, že by jejich podobu určovala pouze Moskva a Washington. Evropská unie bude usilovat o to, aby byla jejich plnohodnotnou součástí. Důvod je zřejmý. Důsledky války dopadají především na evropský kontinent a právě evropské státy budou po jejím skončení významně financovat obnovu Ukrajiny.


Evropská rétorika se proto mění nikoli proto, že by Evropa ztratila podporu Ukrajině, ale proto, že začíná stále otevřeněji přemýšlet o období po válce. Politici si uvědomují, že jednou bude nutné řešit bezpečnostní architekturu kontinentu, obnovu zničených oblastí, návrat milionů uprchlíků i budoucí ekonomické vztahy.

To vše ukazuje, že Evropa vstupuje do nové fáze svého uvažování. Dosavadní strategie byla zaměřena především na zvládnutí bezprostřední krize. Dnes se stále častěji objevuje snaha přemýšlet o tom, jak bude vypadat evropská bezpečnost za deset nebo dvacet let.

Historie ukazuje, že téměř všechny dlouhé války nakonec skončily jednáním. Skutečnou otázkou proto není, zda se jednou začne jednat, ale za jakých podmínek, kdo bude sedět u jednacího stolu a zda Evropa dokáže vystupovat jako sebevědomý politický aktér, nikoli pouze jako pozorovatel rozhodnutí přijatých jinde. Právě odpověď na tuto otázku může rozhodnout nejen o budoucnosti Ukrajiny, ale také o postavení celé Evropy v rychle se měnícím světě.



Zdroje: 1. Reuters – Germany sees window opening for EU Russia dialogue⁠; 2. European Council – EU response to Russia’s war against Ukraine⁠; 3. NATO – Relations with Ukraine