Mezinárodní statistiky naznačují, že je to jako s kořalkou, z léku se může stát bolehlav - stejnou cestou můžeme o pracovní místa přijít. Ani řinčení zbraněmi nemusí být tak nadějné, jak se někomu zdá. Co s tím? Německý příklad?

Po odeznění finanční a hospodářské krize došlo na sčítání pracovních míst. Podle statistik OECD pro období mezi léty 2007 (kdy vrcholila konjunktura) a 2012 je jasným vítězem Německo, kde podíl zaměstnaných ve věkové skupině 25 – 64 posílil o 4 procentní body na 88,1 procenta. Dá se to vysvětlit rychlým hospodářským růstem zejména v letech 2010 a 2011 (4,0 a 3,3 procenta reálného růstu HDP podle Eurostatu).

Vyšší podíl zaměstnaných v této věkové kategorii má jen Japonsko, které zmíněný podíl zvýšilo o další procentní bod na 91,9 procenta, přestože mezitím zaznamenalo druhou vlnu hospodářského poklesu (v roce 2011 o 0,5 procenta HDP). Stabilní svižná růstová tempa po celé čtyři roky – nejvyšší v OECD v posledních dvou letech – mají Spojené státy, ale tam to místa nepřineslo. Podíl zaměstnaných ve zmíněné klíčové věkové kategorii dokonce poklesl o výrazná 4 procenta. Stejným tempem místa ubývala v eurozóně po odhlédnutí od Německa, tedy v regionu s řadou hospodářsky extrémně chorých členů.

http://www.oecd.org/els/emp/keyemploymentstatistics.htm

Vidíme tedy přírůstek pracovních míst s růstem i bez růstu, stejně jako pokles pracovních míst s růstem i bez růstu. Čísla tak naznačují, že souvislost mezi uvedenými veličinami je malá. S případným upřesněním, že statisticky vykazovaný hospodářský růst jako přírůstek reálného HDP se sice dobře vyjímá na titulních stránkách novin, ale to je asi tak všechno, k čemu je dobrý.

Na příkladu ČR lze snadno ukázat, že ani pojmy jako je konkurenceschopnost, příliš nevypovídají o tom, zda je možno najít obživu na pracovním trhu a jak dlouho vydrží. Nedávno jsem to dokládal tím, že jsem porovnal růst exportních příjmů mezi únorem 2008 a únorem 2014, který dosahoval v běžných cenách 30 procent, a rozdíl v počtu pracovních míst v automobilovém průmyslu za stejné období, kde tento export převážně vznikal. Výsledkem je nula, případně nějaká ta desetinná čísla pod lupou.

České debaty o strategii zaměstnanosti se přitom nejčastěji opírají o vyhlídky hospodářského růstu a konkurenceschopnosti. Neznamená to, že země, která se řídí volným pádem do propasti a nikdo nic neumí nebo jen za šílené peníze, má stejnou pravděpodobnost, že si s nezaměstnaností poradí jako země v našem sousedství (Rakousko a Německo). Znamená to pouze, že ve hře jsou i jiné věci, které jsou u nás přehlíženy, nebo se jimi dokonce otevřeně pohrdá.

Spojeným státům pomohlo z krize pokračování válek na Středním Východě. Je to tradiční metoda, leč hnusná, a pomohla jen někomu. Je to vidět i jinde než na pracovních místech. Americký týdeník Bloomberg Businessweek nyní poukázal na strmý přírůstek bohatství, které připadá na horní setinu procenta.

http://www.businessweek.com/articles/2014-04-03/top-tenth-of-1-percenters-reaps-all-the-riches

Nejbohatší z nejbohatších ( 0,01 % populace) už vlastní 11,1 procenta národního bohatství USA. Míra nerovnosti tak vystoupala téměř po stu letech na vyšší úroveň, než jakou vykazovala ve 20. letech minulého století, před Velkou depresí a 2. světovou válkou.

Do této skupiny se dostanete s majetkem, který začíná na 100 milionech dolarů (bratru dvě miliardy korun), ale to jste v této kategorii socka. Pocit rovnosti dodají až další nuly. Jste-li jen v širší kategorii horního promile a chcete postoupit do horní setiny procenta, musíte se ještě hodně snažit. Zvládnete to, teprve až zvednete svůj majetek aspoň pětkrát.

Heslo z Occupy Wall Street – „my jsme 99 procent“ - je občansky výbušné, ale majetkově skromné. Hornímu jednomu procentu patří 40 procent USA, zatímco dolním 99 procentům až zbytek.

Nejde o běžně dostupná data, ale o výpočty, které podnikli profesoři ekonomie Emmanuel Saez z kalifornského Berkeley a Gabriel Zucman z London School of Economics na základě údajů z daňové služby USA od roku 1913. Majetek byl odvozen z vykázaných příjmů po přepočtu tržními hodnotami výnosových procent.

Z Německa uvedená data nemáme, ale v tabulkách Eurostatu snadno nalezneme vývoj nejobecnějšího ukazatele příjmové nerovnosti, Giniho koeficientu. A ten mezi lety 2008 a 2012 klesal o dva procentní body na 28,1. Nerovnost se snižovala. Může to být dopad přírůstku pracovních míst.

Česko svůj koeficient nerovnosti prakticky nemění a je na tom lépe než Německo. To však může být dáno i tím, že nástup českých oligarchů nastal později a naši stínoví vládci se důsledně drží zásady, že do jejich příjmů nikomu nic není. Pokud něco státu dají, tak někomu osobně, aby se to nerozfrcalo.

O USA mám čísla jen z londýnského The Economist, který uvádí trochu jiné hodnoty, protože porovnává příjem před zdaněním a po zdanění. Avšak i z nich je zřejmé, že v USA je nejvyšší nerovnost z vyspělých zemí. Hned za nimi jsou Británie a Izrael.

Německu nepochybně pomohlo, že cestu z krize spojilo s přezbrojováním energetiky (Energiewende). To mu zajistilo růst i pracovní místa.

Kritika vysokých energetický nákladů tam zaznívá pravidelně, ale byla by hlasitější, kdyby šlo o strnulou zemi, která neumí nic jiného než ždímání starých kapacit. To se o Německu určitě říct nedá, má tradici zásadních inovací a nevyhýbá se ani inovacím sociálním.

Přezbrojování energetiky je tam provázeno decentralizací energetických zdrojů a to pochopitelně indukuje také decentralizaci finančních zdrojů (větší role místních bank, experimenty s místní měnou), rozvoj družstevního a komunitního vlastnictví (společné energetické zdroje) a využití příjmů z decentralizované energetiky pro lokální hospodářský rozvoj.

Německý příklad? To všechno jsou věci, nad kterými každý slušný český komentátor, který se ještě někdy chce objevit na papíře (a nechce zmizet z dalších výplatních listin), může říci jen rozhodné: Fuj!

Zbyněk Fiala

(Zdroj:Vaševěc.cz)