Vysvětlení pochází od arabisty Hynka Kmoníčka, ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky.

Za nelogickým a obtížně uchopitelným jednáním Islámského státu je třeba hledat jeho apokalyptickou vizi, poznamenává arabista ve funkci ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynek Kmoníček. Zaznamenal jsem, jak to okrajově zmínil v rozhovorech pro různá média, ale k podrobnějšímu výkladu jsem dostal příležitost až na semináři Mýty o Sýrii, který uspořádal Institut slovanských studií v prostorách Poslanecké sněmovny.

Seminář měl skvělé odborné obsazení, když svůj přístup k celkovému rámci, ve kterém se syrský konflikt odehrává, nabídli také politologové prof. Oskar Krejčí a Zdeněk Zbořil nebo ekonomka doc. Ilona Švihlíková.

Bezpečnostní analytik Martin Koller jako obvykle bouřil proti evropskému podléhání mylné americké politice, která v Iráku vsadila na šíity (považované Kollerem za agresívnější) a do oblasti nasadila druhořadé odborníky, takže jejich analýzy jsou „jako z Černých baronů“. Kmoníček však teorii agresívních šíitů vyvracel, je tomu tak podle něj jen konfesijně (v teologických sporech), ale nikoliv vojensky.

Ale také z Kmoníčkova výkladu vyplynulo, že značnou část problému způsobilo naprosto špatné chápání jeho podstaty na Západě. Především Islámský stát byl dlouho vnímán jen jako rozšíření teroristické organizace al-Káida. Ve skutečnosti vznikl odštěpením od al-Káidy, která jej odmítá.

Spor začal mezi Bin Ládinem a šéfem irácké odnože al-Káidy, kterým byl Abú Mus'ab az-Zarqáwí, a stále trvá, byť novém obsazení. Nicméně ISIS je teď tím silnějším, obsadil území o velikosti Česka, vytvořil základy státní správy, vybírá daně, má trojnásobně větší armádu než ČR a za protivníka tedy nemáme nějakou „nevládní organizaci“, ale stát.

Američané vzniku Islámského státu nepřímo napomohli tím, že rozehnali poraženou iráckou sunnitskou armádu („vsadili na šíity“, jak řekl Koller) a zajatce pak soustředili v „iráckém Guantánamu“, táboře Bucca (nebo Boka) u Basry, kde byli soustředěni i pochytaní džihádisté. Tam se dali dohromady. Přeměnili tábor v školící a koordinační středisko, jehož plodem je velitelská a organizační struktura Islámského státu.

Postava samotného az-Zaqáwího je podle Kmoníčka zajímavá ještě z dalšího hlediska. Je to pozdní konvertita k islámu, který měl za sebou dráhu zločince a narkmana. Bojové úspěchy, které jej vynesly, však nemohly nahradit chybějící vzdělání. Proto je ideologie Islámského státu tak zmatená a primitivní.

Nejspíš tím vychází vstříc intelektuální úrovni celého vedení, i když o něm málo víme. Připomíná to apokalyptickou sektu, jejímž historickým cílem je sebezničení, aby přiblížila konec světa s posledním soudem a návratem spasitele. Nynější „chalífa“, vůdce všech sunnitských muslimů, jak se sám označuje Abú Bakr al-Bagdádí, je 8. chalífou v historickém pořadí. Musíme si však počkat až na smrt toho 12., než přijde vytoužený konec světa. Z hlediska této logiky jsou porážky Islámského státu úspěchem, ale al-Bagdádí z toho může být dost nervózní, protože čím dřív padne, tím víc cestu zkrátí.

Různé školy islámu mají různé představy o tom, jak se život na Zemi uzavře a kdo má být tou postavou, která převezme režii (Mahdí). Třeba šíité (aspoň jejich část) čeká návrat imáma z 9. století. Sunnitší teologové Islámského státu čekají návrat Ježíše Krista, který stanoví islám jako jedinou správnou cestou.

Když odhlédneme od teologických úvah, mezi Araby je přitažlivé jakékoliv hnutí, které nabízí jejich sjednocení. Odmítají národních státy, to je uspořádání, které jim bylo vnuceno v roce 1915 Evropany v umělých hranicích. Proto první věc, kterou ISIS udělal na obsazeném území, bylo zrušení hranice mezi Sýrií a Irákem.

Kmoníček nabídl představu, že lze rozlišit vojenské (či apokalyptické) cíle, které Islámský stát reprezentuje, a pak cíle politické, které jej činí přitažlivým v očích arabské veřejnosti. Pokud jde o ty vojenské, je třeba Islámskému státu „vyhovět a porazit jej“, radí Kmoníček. Avšak ty politické nezmizí a je třeba se jimi vážně zabývat.