Od oběda odpovídám domácím i zahraničním novinářům, volají mi velvyslanci, přátelé, kolegové. Všichni jsou vyděšení a kladou si otázku, co se to děje. Nechtěl jsem k vám promluvit pod tlakem obrovských emocí, které zmohly i mě. Všechno, co chci v této chvíli říct, je toto.

To poslední, co v této chvíli potřebujeme, je začít se navzájem obviňovat. Umím si představit, jaké teorie se vám honí hlavou, ale nedělejte to. Ve sporu o to, kam jsme se dostali, není nevinných. Neukazujte prstem na druhé, zamyslete se nad tím, čím jste vy osobně přispěli k tomu, aby se zde neprohlubovala vzájemná nevraživost. Každý musí začít u sebe. Katarze může přijít až po společném uvědomění si chyb, které každý z nás dělal, než to vyústilo v tento tragický bod. V kritických chvílích jako je tato, se každá zdravá společnost semkne kolem vedení státu, vědoma si toho, že nyní jsme v ohrožení všichni. Všichni jsme terče. A potřebujeme se navzájem chránit. Budeme-li místo východiska hledat viníky, upadneme ještě do hlubší krize než dosud.