Stoleté sucho na severovýchodní Moravě v uplynulých dnech dále zesílilo, zatímco Británii a Ameriku ničí stoleté povodně. Jako kdyby se příroda snažila potvrdit nezbytnost uzavřené světové dohody o klimatu, která je asi nejpřevratnější událostí posledních let. Mění totiž zásadně poměr sil.

Skoro století byla světová politika diktována zájmy ropných společností. Kvůli ropě byly války a převraty. Ve válkou rozvrácených zemích vznikal odboj a to, čemu říkáme terorismus. Dohoda o klimatu, byť je nedostatečná a zpožděná o dvě desetiletí, přesouvá perspektivu z fosilních paliv na alternativní zdroje a láká k investicím jiným a jinde.

Ekonomický dopad těchto změn si musíme představit v součtu tvorby nového a destrukce starého. Třešťský rodák, rakouský ekonom Josef Schumpeter pro to zavedl pojem „kreativní destrukce“. Je to vlastně dvakrát dražší. Budou vítězové a budou poražení. Třeba Blízký východ ztratí význam klíčového energetického zdroje Země (ale to nic nezmění na faktu, že se tam po těch letech válek nedá žít).

Zástupce starého nestačí ochránit před osudem dinosaurů ani nejvyšší technologická sofistikovanost. Například břidličná revoluce je výsledkem technologického průlomu, schopnosti vrtat nejen svisle, ale také horizontálně, a za přijatelnou cenu. USA to umožnilo zdvojnásobit těžbu ropy během neuvěřitelných pěti let a vrátit se tak na pozici světové jedničky před Saúdskou Arábii. Jenže výhra se rychle drolí na prohru, když cenová válka stlačila ropu na 11 leté minimum.

Břidliční těžaři zatím našli způsob, jak dalších pár měsíců přežít. Maximálně čerpají z existujících studní, jen zastavili průzkum a neotvírají nové. Jenže v budoucnu narazí investice do fosilních paliv na ještě tvrdší omezení, na klimatickou regulaci. Staré se tak topí v moři nejistoty. Břidličné studně vydrží méně než dva roky. Klasické studně dokážou fungovat déle, ale nikde věčně. Lze proto předpokládat, že zvadne i poptávka, protože narůstají rizika narušení dodávek a výkyvů ceny. Peníze se raději přesunou tam, kde jim regulace umetá cestu.

Podstatou změny je tedy fakt, že dříve než na „ropný zlom“ jsme narazili na „klimatický zlom“, na omezené možnosti atmosféry sloužit jako smetiště pro odpady z energetiky a dopravy. Klimatická dohoda ukazuje, že lidstvo už tam toho o moc víc nechce tolerovat.

Světová regulace v oblasti klimatu je zároveň signálem další zásadní změny, kterou je nástup efektivního světového vládnutí. Začíná soumrak bezbřehé globalizace, kdy nadnárodní korporace byly silnější než vlády. Posledním výkřikem umírajícího trendu je pokus dojednat transatlantickou dohodu o obchodním a investičním partnerství TTIP, svěřující nadnárodním korporacím právo veta nad rozhodnutími parlamentů a vlád. Avšak nastupující světové vládnutí může být silnější než nadnárodní korporace.

Nejde o vládnutí nějakého světového centra, ale o vládu světových dohod, řešících nějaký naléhavý problém. Vidíme to i jinde, například na dohodě o výměně informací národních daňových správ, která je namířena proti daňovým únikům. Někdy je taková dohoda kontraproduktivní, jako třeba prosazování jednostranných pravidel obezřetnosti v bankovnictví, které přesunuly pozornost bankéřů špatným směrem a vedly k prohloubení bankovní krize. Stejně neúspěšný byl přehnaný důraz na fiskální odpovědnost, který třeba v Británii způsobil, že se tam prudce snížily výdaje na protipovodňová opatření. V USA se nyní nepochybně rozvine podobná debata.

Je zřejmé, že klima otevírá trh, jehož rozsah si zatím neumíme představit. Zdaleka nejde jen o těch 100 miliard dolarů ročně, které mají bohaté země (včetně ČR) poskytovat do fondu pro nejpostiženější země, které jsou zároveň těmi nejchudšími. Názorně vidíme, že ty nejbohatší země jsou zranitelné také, a moc. O to drsnější bude boj o podíly na tomto trhu. Bylo to vidět třeba na pokusech zachránit evropské výrobce solárních panelů před čínskou konkurencí. EU si začala chránit své sluneční záření, zdroj, který je zatím neomezený a zadarmo.

Ztráta moci fosilních společností usnadní likvidovat bariéry, kterými si opevňovaly své výlučné postavení. Elektrárenské společnosti, teplárny, těžaři, tam všude jsou velké zájmy. Největší překážkou elektrických aut byl zatím automobilový průmysl. Obrovský klimatický trh však uvolní ještě větší peníze, než jsou ty, které mnohou spoléhat jen na ústupový boj.

Pařížská konference COP21 uvolnila strategickou změnu z klece. Chvíli bude trvat, než se rozkouká, ale zpátky už ji nikdo nedostane. Pozor, má skvělé nápady, ale podle té kreativní destrukce je vlastně mrchožrout. Tak ať sežere ty pravé.

Zbyněk Fiala
(vasevec.cz)