Ve světě kolem nás se terorismus stává součástí běžného života, jeho stoupenci střílí, odpalují nálože nebo jinými způsoby vraždí nevinné lidi, nestabilní politické poměry jsou doprovázeny krvavými přestřelkami, k uspokojení ekonomických zájmů jsou používány téměř všechny prostředky.

A my, podle vzoru Hloupého Honzy, sedíme za pecí jako by se nás to netýkalo. Co je nám do toho, že se někde „daleko“ dějí hrůzná zvěrstva? My dokonce máme řešení, přestaneme do zahraničí jezdit, protože  „za pecí“ v klidném středu Evropy se nám přece nemůže nic stát, nás tady přece ještě nikdo neohrožuje! A protože na nás nikdo neútočí, nemusíme ani vědět, jak bychom se případně bránili. Ať si to tam řeší a i za nás nejlépe vyřeší někdo jiný. Ne, nejsme pasivní, jsme přece díky chytrým telefonům stále „v obraze“ a svoji bdělost a ostražitost si můžeme tříbit třeba chytáním Pokémonů. A až to všechno utichne, možná opustíme pec, sbalíme buchty do ranečku a vydáme se celému světu ukázat, že naše domnělá líná hloupost byla vlastně prozíravou chytrostí.

Tak už pryč z pohádkové a virtuální reality, i když ona bohužel často až tak moc nepravděpodobná není. Naše děti rozhodně umějí obratně lovit Pokémony a my dospělí to vítáme, protože děti aspoň nesedí doma v křesle s tabletem či telefonem v ruce. Hurá, ony se dokonce hýbají a chodí ven. Vítáme to často i proto, že neumíme dětem připravit jinou, zajímavější a smysluplnější zábavu a rádi je proto svěřujeme do péče nadnárodních programátorů. Připraví je ale spojení animovaných postaviček s reálným světempro skutečný život? Naučí je zvládat krizové situace, které se samozřejmě dříve nebo později vyskytnou i u nás? Nebo si vážně myslíme, že se nám všechna nebezpečí současnosti vyhnou? Nebylo by moudřejší začít dnes, není-li už pozdě, připravovat děti tak, aby je budoucí krizové situace či po nich následující těžší životní podmínky nepřekvapily a uměly se s nimi co nejlépe vyrovnat?

Některé děti se na zvládání krizových situací už nenásilně připravují, jsou to mimo jiné ty, jejichž rodiče je nasměrovali do sportovních klubů, které provozují branně technické sportovní disciplíny. Jen v našem Sdružení je těchto dětí víc než 66 tisíc. Je to ale dostačující? Neměl by se o odolnost a disciplinovanou kooperaci civilních obyvatel v případě přírodních katastrof či jiných nebezpečí starat především stát? Určitě měl a chci věřit, že představitelé ministerstev, která by se měla o tuto problematiku především starat, tedy školství, obrany a vnitra, jsou si toho vědomi a nechápou brannost v duchu postkomunistického negativismu jako „sprosté slovo“, ale jako nepostradatelnou součást dnešního reálného světa. Brannou přípravu obyvatel dnes vnímá většina vyspělých zemí jako jednu z priorit.Stát by měl na okolní dění rychle reagovat a zároveň predikovat věci příští. Prevence katastrof či krizí je vždy příjemnější a dokonce i ekonomicky výhodnější než odstraňování jejich následků. Bohužel zatím to u nás zůstává velice okrajovou záležitostí a téměř bez podpory.

Vůbec nechci brát dětem ani dospělým zábavu ve virtuální realitě, je ale velmi důležité, aby také věděli, že jednou nějaký „pokémon z masa a kostí“ může chtít v tom skutečném světě zmáčknout spoušť nebo odpálit nálož a jak pak budou umět v těchto krizových situacích správně reagovat. Ať si hrají, ale umět přelézt zeď, vylézt na strom, přeplavat rybník, skočit do řeky pro tonoucího kamaráda a pak ho ošetřit atd., mi vždycky bude připadat důležitější než chytit Pokémona, i kdyby to byl samotný Pikachu.

Je to na nás, můžeme i dál sedět za pecí nebo utíkat do virtuálních světů, ale pak budeme dříve nebo později s pravděpodobností blížící se jistotě překvapeni, a určitě ne příjemně!