Prostě předvídat nelze, takže  nadbytečně podrobná úprava je onou  cestou  sice  lemovanou  dobrými  úmysly,  ale  přesto vedoucí  rovnou a  neomylně  do  pekel.

Příkladů, které  nám ukazuje třeba nový  občanský zákoník je přehršel, a díky tomu máme od Nového roku i spolky, které od svého vzniku nikdy neměly a  pořád nemají ani jednoho člena. Nový občanský  zákoník nám tedy  mimo jiné zavedl spolky bez členů, ba dokonce bez jednoho jediného člena.

Při typickém tuzemském lavírování ode zdi ke zdi není divu, že zatímco zákon o sdružování  občanů (č. 83/1990  Sb.) měl něco  kolem dvaceti  paragrafů (22),  nový občanský  zákoník věnuje spolkům přesně čtyřikrát  tolik svých ustanovení (tj. § 214  až 302),  pomineme-li už  přechodná ustanovení. Jenže právě ta jsou z hlediska  spolkového  práva  také  dost zajímavá.

Bývalá  (tedy  až  do  loňska  existující) občanská sdružení  mívala své  organizační jednotky. Některá rozsáhlá sdružení  jich  měla celou  řadu, například  vlastní tiskárnu, vlastní časopis a tudíž i vlastní redakci.

Naopak jiná (zpravidla ta menší) měla jen jedno (anebo vůbec žádné).

Typicky  tělovýchovná  jednota   například  mohla  mít  svou vlastní rekreační chatu kdesi v horách, kde kromě obvyklého pana  vedoucího,  vykonávajícího   kromě  zodpovědné  řídící činnosti  i   neméně  zodpovědnou  funkci   topiče,  řidiče, pradleny,  uklízečky,  nákupčího,  jakož  i  osoby  pověřené skládáním uhlí, fungovala snad  ještě kuchařka (obvykle jako zaměstnanec).  Pokud  by  stanovy  oné tělovýchovné jednoty, klubu, oddílu či podobného sdružení vymezily, že pan vedoucí nemusí  nakupovat uhlí,  rohlíky a  minerálku jménem  klubu, oddílu, jednoty  a podobně, ale že  je může nakupovat rovnou jménem   oné  horské   chaty  (právničteji   řečeno:  jménem organizační  jednotky   chata  v  horách...),   pak  by  šlo o organizační jednotku občanského  sdružení s vlastní právní subjektivitou.

Ze zcela logických  důvodů měly  právní subjektivitu  nejen tiskařské  závody  a  nakladatelství,   ale  právě  i  mnohá rekreační  zařízení. Nebylo  by totiž  logické a  hlavně ani praktické  rezervovat  si  pokoj  v horské chatě  kdesi  u mosteckého    tělovýchovného   funkcionáře,    a   zejména v „předinternetových“   časech  by   to  mohlo   být  i   dost komplikované. Organizačních jednotek  s právní subjektivitou tedy opravdu nebylo málo.

Ustanovení  §  3045  odst.   2  nového  občanského  zákoníku přeměnilo tyto organizační jednotky na pobočné spolky.

Což vede k  poznání, že tu naráz máme  spolky (pobočné), které nejenže nemají  žádné členy, ale ani  je nikdy neměly (vždyť pan  vedoucí  i   paní  kuchařka  byli  a jsou zaměstnanci). Prostě  nadbytečně  podrobná  úprava  je  onou  cestou  sice lemovanou opravdu dobrými úmysly,  ale přesto vedoucí, jak už jsme řekli na začátku, rovnou a neomylně do pekel.


Zdeněk Ertl