Ekonom a hlavní analytik Trinity Bank Lukáš Kovanda se na síti X vyjádřil k debatě o budoucnosti společnosti ČEZ a možném vypořádání menšinových akcionářů. Kritizuje zjednodušený pohled části odpůrců restrukturalizace, podle nichž by případné zestátnění znamenalo, že „zaplatí všichni a vydělají jen menšinoví akcionáři“. Taková argumentace však podle Kovandy míjí podstatu problému.

„Skutečnou otázkou není, zda má někdo na úkor veřejnosti inkasovat prémii. Skutečnou otázkou je, kdo ponese riziko výstavby nových jaderných bloků, které Česko pro svou energetickou bezpečnost a náhradu uhlí bude potřebovat,“ uvedl Kovanda.

Připomíná, že nové jaderné bloky nepředstavují běžný komerční projekt. Jde o investici v řádu stovek miliard korun, jejíž návratnost přesahuje horizont několika vládních období. Současně s sebou nese výrazná politická, regulatorní i tržní rizika.


„Ti nejsou nějakými trpěnými příživníky veřejného sektoru, nýbrž spoluvlastníky majetku ČEZ. Mají právo na ochranu své investice, na rovné zacházení a na to, aby s nimi nebylo nakládáno jako s překážkou státní energetické politiky,“ napsal Kovanda.

Z tohoto pohledu nelze případné vypořádání menšinových akcionářů označovat za politický dar soukromým investorům. Pokud chce stát získat plnou kontrolu nad strategickým energetickým aktivem, musí zaplatit za majetek, který dosud plně nevlastní.

„To není mimořádná výsada minoritářů, ale elementární projev právního státu a ochrany vlastnictví,“ uvedl Kovanda.

Podobné dilema přitom neřeší pouze Česko. Francie plně převzala EDF, zatímco Británie či Finsko zvolily jiné modely sdílení rizika mezi státem a investory. Společné však mají jedno. Stát nemůže strategicky rozhodovat a současně bez jasných pravidel přenášet část rizika na soukromé akcionáře.


„Nelze chtít, aby stát rozhodoval jako plánovač, ale část ekonomických důsledků nechával na soukromých akcionářích. To není tržní model, ale nejasný hybrid, který bude neustále generovat konflikty,“ uzavírá Kovanda.

Nejčistším řešením je proto podle Kovandy model, v němž nové jaderné bloky staví přímo stát nebo entita plně kontrolovaná státem. Pokud má stát nést strategickou odpovědnost za energetickou bezpečnost a stabilitu dodávek, měl by nést i hlavní investiční riziko.