Latinská Amerika prochází hlubokou proměnou své bezpečnostní politiky. Vlády, které čelí sílícímu organizovanému zločinu, obchodování s drogami, vydírání i rekordním počtům vražd, stále častěji svěřují armádě úkoly, které tradičně vykonávala policie. Vojáci jsou nasazováni k hlídkování v ulicích, střeží věznice, kontrolují hranice a v některých zemích se stávají jedním z hlavních pilířů vnitřní bezpečnosti.

Zkušenosti posledních dvou desetiletí však ukazují, že militarizace veřejné bezpečnosti přináší nejen okamžité výsledky, ale také dlouhodobé problémy. Zatímco některé státy zaznamenaly dočasné omezení násilí, zároveň narůstají obavy z porušování lidských práv, oslabování civilní kontroly nad bezpečnostními složkami i rostoucí politické role armády.

Peru: Návrat osvědčeného modelu

V Peru se zapojování armády do vnitřní bezpečnosti pravidelně vrací při každé větší bezpečnostní krizi. Současná vláda znovu rozšiřuje její pravomoci nejen při hlídkování v ulicích, ale také při správě věznic.

Odborníci na bezpečnost i lidská práva upozorňují, že armáda není primárně určena k policejní činnosti. Její výcvik i organizace jsou zaměřeny na obranu státu proti vnějším hrozbám, nikoli na každodenní práci s civilním obyvatelstvem.

Peru navíc nese historickou zkušenost z ozbrojeného konfliktu s organizací Světlá stezka (Sendero Luminoso), během něhož podle Zprávy Komise pravdy a usmíření zahynulo přibližně 69 tisíc lidí. Přibližně třetina obětí byla připisována zásahům státních bezpečnostních složek. Také během protivládních protestů po sesazení prezidenta Pedra Castilla v letech 2022–2023 zahynuly desítky demonstrantů při zásazích bezpečnostních sil.


Ekvádor: Rychlé výsledky, ale rostoucí kritika

Ekvádor se stal jedním z nejvýraznějších příkladů militarizace veřejné bezpečnosti. Prezident Daniel Noboa na začátku roku 2024 vyhlásil stav vnitřního ozbrojeného konfliktu poté, co zločinecké organizace ovládly několik věznic a ozbrojenci přepadli televizní stanici během živého vysílání.

Nasazení armády přineslo krátkodobé zpomalení růstu počtu vražd a umožnilo státu obnovit kontrolu nad částí vězeňského systému i některými oblastmi zasaženými působením organizovaného zločinu. Současně se však objevila četná obvinění z porušování lidských práv. Amnesty International i ekvádorské státní zastupitelství evidují případy údajného násilí vůči zadrženým, úmrtí ve vojenské vazbě i podezření na nucená zmizení.

Případ Ekvádoru ukazuje, jak obtížné je udržet rovnováhu mezi rychlou bezpečnostní reakcí a ochranou základních práv občanů.

Mexiko: Armáda jako stále mocnější instituce

Nejdále v institucionálních změnách zašlo Mexiko. Proces začal již v roce 2006 za prezidenta Felipeho Calderóna, který vyhlásil válku drogovým kartelům. Od té doby armáda své postavení nepřetržitě posiluje.

Během vlády prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora získaly ozbrojené síly rozhodující postavení v Národní gardě a převzaly také správu letišť, celních úřadů, významných infrastrukturních projektů i některých státních podniků. Prezidentka Claudia Sheinbaumová zatím většinu těchto kompetencí zachovala.

Řada analytiků upozorňuje, že armáda se v Mexiku postupně stává nejen bezpečnostní institucí, ale také významným ekonomickým a politickým aktérem.

Salvador: Bezpečnost za cenu omezení práv

Nejvýraznějším příkladem tvrdého bezpečnostního přístupu je Salvador prezidenta Nayiba Bukeleho. Od března 2022 zde platí výjimečný stav, který byl opakovaně prodlužován. Vláda tvrdí, že právě díky mimořádným opatřením se podařilo rozbít gangy známé jako maras a výrazně snížit kriminalitu.


Současně však Organizace spojených národů, Amnesty International i další mezinárodní organizace upozorňují na tisíce případů svévolného zadržování, stovky úmrtí ve vazbě a další podezření na porušování lidských práv. Výjimečný stav navíc výrazně rozšířil pravomoci armády i policie a dočasně omezil některá ústavně zaručená práva. Kritici proto upozorňují, že bezpečnostní úspěchy mohou být vykoupeny dlouhodobým oslabováním právního státu.

Kostarika ukazuje jinou cestu

Zcela odlišný přístup představuje Kostarika, která armádu zrušila již v roce 1948. Přestože i zde v posledních letech narůstá kriminalita spojená s obchodem s drogami, vláda odmítá obnovu ozbrojených sil. Místo toho investuje do finančního vyšetřování, práce policie, justice a mezinárodní spolupráce.

Podle bývalého generálního prokurátora Francisca Dall’Aneseho zkušenosti z regionu ukazují, že armáda sama organizovaný zločin neporazí. Rozhodující roli podle něj hraje schopnost rozbíjet finanční struktury zločineckých organizací, posilovat soudní systém a zvyšovat efektivitu civilních bezpečnostních institucí.

Dilema celé Latinské Ameriky

Vývoj v Latinské Americe ukazuje, že militarizace veřejné bezpečnosti představuje složitý kompromis mezi okamžitou potřebou chránit občany a dlouhodobým zachováním demokratických institucí.

Tam, kde stát ztrácí kontrolu nad částí svého území, bývá armáda často jedinou silou schopnou rychle obnovit pořádek. Zkušenosti z Mexika, Peru, Ekvádoru či Salvadoru však současně naznačují, že dlouhodobé zapojení ozbrojených sil do policejních úkolů může měnit rovnováhu mezi civilní a vojenskou mocí.

Debata proto již dávno nespočívá pouze v otázce, zda armádu nasadit. Stále častěji se řeší, jak zabránit tomu, aby mimořádná bezpečnostní opatření nepřerostla v trvalé oslabení civilní kontroly nad bezpečnostními institucemi a fungováním demokratického státu.



Zdroje: 1. https://english.elpais.com/international/2026-08-03/latin-america-leaves-public-security-in-the-hands-of-the-military.html; 2. https://www.amnesty.org/en/latest/research/; 3. https://www.unodc.org/unodc/en/data-and-analysis/global-study-on-homicide.html