Kolem dopravní nehody Filipa Turka se rozběhl veřejný soud dříve, než policie zveřejnila své závěry. Ve veřejném prostoru už zaznívají jednoznačné odsudky i výzvy k politické odpovědnosti člověka, jehož případ dosud nebyl uzavřen. Mediální tlak připomíná hon, v němž se na výsledky policejního prověřování příliš nečeká. Sama Klára Samková přitom už dříve upozornila, že míru zavinění má určit Policie České republiky, nikoli veřejné emoce.

Nyní připomíná přehled dopravních nehod českých politiků z posledních desetiletí. Ne proto, aby omlouvala nezodpovědnou jízdu nebo zlehčovala následky dopravních tragédií. Pokládá ale otázku, proč jedni politici po podobných či závažnějších případech čelili výrazně menšímu veřejnému tlaku než dnes Filip Turek.

„Tak si to shrneme pro pořádek,“ otevírá na sociální síti Facebook svůj přehled.

Jako prvního uvádí Jiřího Payna, tehdejšího poslance ODS. Rok 1998 podle ní ukázal, že ani vážná nehoda se sanitkou nemusela znamenat konec politické kariéry.

„Nedal přednost sanitce a střetl se s ní. Těžce zraněni byli řidič sanitky a Paynova jedenáctiletá dcera. Dobové zdroje uvádějí, že během politické kariéry způsobil celkem tři dopravní nehody. Ve funkci neskončil,“ píše Samková.

Ve stejném roce připomíná také tehdejšího senátora ČSSD Jana Kavana. Před budovou Senátu poškodil několik zaparkovaných automobilů, odmítl dechovou zkoušku i odběr krve a odvolával se na imunitu.

„Později dostal od Senátu či příslušné komory pokutu 15 000 Kč. Nerezignoval,“ pokračuje Samková.


Rok 2007 zastupuje liberecký hejtman ODS Petr Skokan. Na křižovatce označené značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“ vjel z vedlejší silnice na hlavní a srazil se s jiným automobilem. Za nehodu dostal pokutu čtyři tisíce korun a čtyři trestné body.

„Nerezignoval,“ konstatuje Samková.

Ještě vážnější následky měla nehoda pražského radního ODS Martina Langmajera. Na rychlostní silnici R4 narazil do automobilu mladé řidičky. Žena zemřela, její dcera byla zraněna a soud mu uložil dva roky vězení podmíněně odložené na tři roky i pětiletý zákaz řízení.

„Ani po pravomocném odsouzení původně z funkce radního neodešel,“ dodává Samková.

Následuje europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf, který se v přehledu objevuje hned dvakrát. V červnu 2007 srazil autem ženu na přechodu v Praze 6, jež utrpěla lehčí zranění. O rok později na přechodu srazil další mladou ženu, která utrpěla poranění hlavy a byla hospitalizována.

„Nerezignoval, po druhé nehodě však oznámil, že řízení omezí,“ připomíná Samková.

Ve výčtu nechybí ani tehdejší předseda Senátu ODS Přemysl Sobotka. V roce 2008 nedodržel bezpečnou vzdálenost a zezadu narazil do automobilu, který prudce zabrzdil před přechodem. Nikdo nebyl zraněn, celková škoda činila přibližně 70 tisíc korun. Sobotka zavinění uznal, nevyužil imunitu a oznámil, že pokutu zaplatí.

„Nerezignoval,“ uvádí Samková.

Posledním podrobně popsaným případem je tehdejší vicepremiér a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. V roce 2014 při přejíždění hlavní silnice v Náchodě nedal přednost mopedu. Jeho řidič byl lehce zraněn.


„No a pak tady máme Výborného a Čunčilu, ale ty příběhy jsou čerstvé, ty znáte. Jeden jel 90 km/h na 50 a druhý zabil cyklistu,“ dodává.

Samková zároveň uvádí, že přehled převzala. Přesto z něj vyplývá jasná otázka, kterou svým sdílením otevírá. Připomíná sedm politiků, dopravní nehody s lehkými i tragickými následky, pokuty, hospitalizace, pravomocné odsouzení i zákaz řízení. U každého z nich pak znovu zaznívá stejný motiv – ve funkci zůstal, nerezignoval nebo neodešel ani po odsouzení.

Právě v tom Samková spatřuje podstatu dnešní debaty kolem Filipa Turka. Nevede ji pouze jako spor o jednu dopravní nehodu, ale jako otázku, zda česká politika, média i veřejnost skutečně posuzují podobné případy stejným metrem.