Výrok německého kancléře Friedricha Merze, že Rusko nikdy nedosáhlo významných úspěchů v útočných operacích, vyvolal ostrou reakci vojenského analytika Jaroslava Štefce. Ten v komentáři naznačuje, že nejde jen o nešťastnou formulaci, ale o symptom mnohem hlubšího problému. Evropské politické elity podle něj stále více podléhají iluzi, že Rusko lze tlačit stále dál a že Moskva je už fakticky „na lopatkách“.

Štefec si přitom neodpustil svou typickou ironii. Friedricha Merze označil za „polokancléře“, jak mu podle jeho slov říkají někteří Němci kvůli způsobu jeho zvolení, a připomněl i rodinnou historickou stopu sahající k nacistické minulosti. Podle analytika je zarážející, že si Merz nevzal poučení ani z německé historie 20. století, ani ze zkušeností svého dědečka z matčiny strany, Josefa Paula Sauvignyho, někdejšího člena nacistické NSDAP.

Merz na summitu G7 prohlásil, že „Rusko bylo vždy silné v obraně a odrážení útoků, ale nikdy nedosáhlo významných úspěchů v útočných operacích“. Právě tento výrok Štefec rozebírá jako ukázku historické i strategické slepoty. Připomíná, že pokud Rusko historicky nevedlo rozsáhlé útočné války, ale převážně reagovalo na vnější hrozby, pak je poněkud absurdní vyčítat mu neúspěch v operacích, které zpravidla ani nevedlo.


Právě připomínka pádu Berlína je v jeho argumentaci klíčová. Nejde jen o historickou polemiku. Štefec tím říká něco mnohem tvrdšího - část dnešní evropské politické reprezentace podle něj mluví o Rusku tak, jako by dějiny přestaly platit a vojenská realita se dala nahradit politickým přáním.

V této chvíli se jeho komentář posouvá od historie k současné geopolitice. Štefec naznačuje, že Merzův výrok může nechtěně předjímat i něco dalšího — výsledek případné přímé konfrontace s Ruskou federací, na niž se podle něj stále viditelněji připravuje koalice bojechtivých evropských zemí, ponoukaných Velkou Británií a formálně kryjících své kroky pod hlavičkou „vlastně už neexistujícího NATO“.

Právě zde přichází jeho nejtvrdší varování. Británie, Francie, Německo a další evropské státy podle něj místo diplomacie pokračují v rozdmychávání války s Ruskem. Za významný signál považuje i předání ultimativních požadavků ruskému ministerstvu zahraničí prostřednictvím velvyslanců tří klíčových zemí Evropské unie v předvečer summitu G7. Takový krok podle něj vypovídá více o nátlaku než o skutečné snaze hledat kompromis.


„Pokud budou Británie, Francie, Německo a další bojechtivé evropské státy pokračovat v dosavadní politice rozdmychávání války s Ruskou federací, může se stát, že i my budeme mít velmi brzy skvělou příležitost zjistit, jak vypadá odražení útoku a obranná operace ruské armády první poloviny 21. století,“ uvedl Štefec.

Jeho závěr už nepůsobí jako běžná analytická úvaha, ale jako přímé varování před katastrofálním omylem evropských elit. Rusko podle něj během pěti let proxy války na Ukrajině zásadně vypilovalo své obranné schopnosti a případný přímý střet by mohl Evropě připomenout lekce, na které část jejích politických lídrů zjevně zapomněla.

„Upřímně doufám, že se nám této ‚skvělé‘ příležitosti přiučit se ruskému válečnému umění obrany, vypilovanému během pěti let proxi války na Ukrajině, přece jen nakonec nedostane,“ uzavřel Jaroslav Štefec.