Americký prezident Donald Trump přišel s prohlášením, jehož význam může přesahovat samotnou válku na Ukrajině. Po čtvrtečním setkání s vyslancem ruského prezidenta Vladimira Putina Kirillem Dmitrijevem oznámil, že se blíží rozsáhlá dohoda, která by se podle něj mohla týkat celé Evropy. O jejím konkrétním obsahu však odmítl hovořit. Právě tato neurčitost vyvolává otázku, zda Washington připravuje pouze širší bezpečnostní uspořádání po skončení války, nebo zda se v zákulisí začíná jednat o zásadnější změně vztahů mezi světovými mocnostmi.

„Bude to dohoda. Bude to velká dohoda a bude se týkat nejen Ukrajiny. Dokonce bych mohl říct, že by se mohla týkat celé Evropy. Bude to velká, krásná dohoda a všichni budou nadšeni,“ prohlásil Trump ve čtvrtek 5. listopadu v Bílém domě. Na otázku, o čem konkrétně s Dmitrijevem jednal, odpovědět nechtěl. Současně vyjádřil přesvědčení, že ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou je velmi blízko.

Trumpova slova přišla v době intenzivních diplomatických příprav. Ve Washingtonu se setkal s Putinovým zvláštním vyslancem pro investiční a hospodářskou spolupráci, zatímco zástupci Spojených států jednali v Bruselu s Ukrajinou, NATO a evropskými spojenci o bezpečnostních zárukách a budoucím uspořádání evropské bezpečnosti. Na 10. a 11. listopadu jsou navíc plánovány další rozhovory mezi Spojenými státy, Ruskem a Ukrajinou v Abú Zabí. Zda právě tato jednání přinesou konkrétní návrh dohody, zatím není jasné.

Podle Trumpova zetě a vyjednavače Jareda Kushnera se americká diplomacie zabývá nejen ukončením bojů, ale také dlouhodobými pravidly evropské bezpečnosti. Součástí připravovaného rámce mají být bezpečnostní konzultace, opatření ke snížení rizika vojenské eskalace a záruky pro Ukrajinu. Kushner současně uvedl, že navrhované uspořádání má respektovat svrchovanost a územní celistvost států, jejich právo rozhodovat o vlastních bezpečnostních vztazích a zachovat ústřední postavení NATO v evropské obraně.


Nová Jalta jako varování před návratem sfér vlivu

Přirovnání současné situace k nové Jaltě se v evropské publicistice objevuje stále častěji. Německá veřejnoprávní stanice BR24 se tématu věnovala v analýze zveřejněné začátkem listopadu. Euronews už v říjnu upozornil, že případné jednání velmocí bez odpovídající evropské účasti by mohlo zásadně ovlivnit postavení Evropské unie. Obavy souvisejí především s úvahami o společném setkání Donalda Trumpa, Vladimira Putina a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga.

Historická Jalta přitom představuje mimořádně silný symbol. V únoru 1945 se na Krymu setkali představitelé Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie, aby jednali o poválečném uspořádání Evropy. Franklin Roosevelt, Josif Stalin a Winston Churchill rozhodovali v době, kdy se druhá světová válka blížila ke konci a vítězné mocnosti získávaly rozhodující vliv na budoucnost kontinentu. Následné rozdělení Evropy na západní a sovětskou sféru vlivu nebylo výsledkem jediné dohody uzavřené v Jaltě, přesto se právě název této konference stal symbolem rozhodování velmocí o osudu menších států.

Dnes je situace v mnoha ohledech odlišná. Evropské státy jsou členy vlastních integračních a bezpečnostních struktur, Evropská unie představuje významnou ekonomickou sílu a NATO má své závazky vůči jednotlivým členským zemím. Spojené státy, Rusko a Čína navíc netvoří spojenectví vítězů společné války, jako tomu bylo v roce 1945. Přesto historická paralela upozorňuje na jednu podstatnou otázku. Mohou se velmoci pokusit dosáhnout dohody, která bude vycházet především z jejich vzájemných zájmů, zatímco ostatní země budou mít na její podobu jen omezený vliv?

Ruský prezident Vladimir Putin dlouhodobě požaduje změnu evropského bezpečnostního uspořádání a omezení vojenské přítomnosti NATO v blízkosti ruských hranic. Moskva už před zahájením rozsáhlé invaze na Ukrajinu v roce 2022 požadovala bezpečnostní záruky, které by zásadně omezily další rozšiřování Severoatlantické aliance a její vojenské aktivity ve východní Evropě. Právě tyto požadavky jsou jedním z důvodů, proč část evropských bezpečnostních expertů vnímá možnost širší dohody mezi Washingtonem a Moskvou s obavami.


Z toho však nelze vyvozovat, že by Washington již souhlasil s rozdělením Evropy podle hranic z roku 1997. Žádná taková dohoda nebyla oznámena. Naopak americký vyjednávací tým veřejně deklaruje zachování svrchovanosti evropských států a jejich práva rozhodovat o vlastních bezpečnostních závazcích. Právě rozdíl mezi ruskými požadavky a zveřejněnými americkými stanovisky bude pro další vývoj rozhodující.

Tři mocnosti, tři rozdílné zájmy

Úvahy o nové Jaltě získávají další rozměr ve chvíli, kdy se vedle Spojených států a Ruska objeví také Čína. Peking představuje druhou největší ekonomiku světa, významného obchodního partnera Evropské unie a zároveň klíčového hospodářského partnera Moskvy. Čínský prezident Si Ťin-pching však sleduje jiné strategické priority než Vladimir Putin. Pro Čínu mají zásadní význam vztahy se Spojenými státy, technologická konkurence, obchodní pravidla, přístup ke strategickým surovinám a bezpečnost v oblasti Tchaj-wanu a Jihočínského moře.

Pokud by se Trump, Putin a Si skutečně sešli k širšímu geopolitickému jednání, jejich zájmy by se mohly v některých oblastech překrývat, v jiných by však zůstaly zásadně rozdílné. Moskva by mohla usilovat o uznání svých bezpečnostních požadavků v Evropě. Washington by mohl hledat způsob, jak omezit dlouhodobé konflikty a soustředit větší pozornost na hospodářskou a strategickou soutěž s Čínou. Peking by zase mohl využít jednání k prosazování vlastních ekonomických a bezpečnostních zájmů.

Takový scénář ovšem automaticky neznamená vznik společné dohody o rozdělení světa. Spojené státy a Čína jsou strategickými konkurenty a jejich vztahy zatěžují obchodní spory i otázka Tchaj-wanu. Rusko sice s Čínou úzce spolupracuje, jejich hospodářská a politická váha však není srovnatelná. Zájmy tří mocností proto nelze jednoduše spojit do představy nového světového pořádku, na kterém by se všichni bez zásadních rozporů shodli.

Přesto se nabízí otázka, zda se mezinárodní politika postupně neposouvá k uspořádání, v němž by velmoci častěji vyjednávaly o regionálních konfliktech a bezpečnostních otázkách přímo mezi sebou. Pro menší státy by v takovém případě bylo podstatné nejen to, jaké dohody vzniknou, ale také zda budou mít možnost ovlivnit jejich přípravu.


Pro Českou republiku má podobná úvaha zvláštní historickou citlivost. Československo ve 20. století opakovaně zažilo situace, kdy o jeho bezpečnosti a územním uspořádání rozhodovaly jiné státy. Mnichovská dohoda z roku 1938 i následné poválečné rozdělení Evropy připomínají, jaké důsledky může mít nerovné postavení menších zemí v mezinárodních vztazích. Historické zkušenosti však nejsou důkazem, že se stejný vývoj musí opakovat.

Současná Evropa má jiné možnosti než před osmdesáti lety. Evropská unie disponuje významnou ekonomickou vahou, členské státy NATO mají společné obranné závazky a evropské země se přímo podílejí na vojenské i finanční podpoře Ukrajiny. Jejich schopnost ovlivnit budoucí uspořádání však bude záviset také na tom, zda dokážou při jednáních postupovat koordinovaně a nabídnout vlastní konkrétní bezpečnostní řešení.

Trumpův příslib velké dohody zatím zůstává především politickým prohlášením bez zveřejněných podmínek. Může znamenat snahu vytvořit širší bezpečnostní rámec pro ukončení války na Ukrajině, ale také otevřít jednání o otázkách, které evropské státy považují za zásadní pro svou bezpečnost. Představa nové Jalty proto není popisem již dohodnutého rozdělení světa, nýbrž varovnou historickou analogií.

Rozhodující nebude samotné setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem nebo případná účast Si Ťin-pchinga. Podstatné bude, zda budoucí dohody zachovají právo jednotlivých zemí rozhodovat o vlastní bezpečnosti a zda budou evropské státy a Ukrajina skutečnými účastníky jednání. Teprve konkrétní návrhy ukážou, zda se připravuje nový systém bezpečnostních záruk, nebo změna pravidel, podle nichž se evropská bezpečnost dosud řídila.

Slova amerického prezidenta o dohodě týkající se celé Evropy tak otevírají otázku, kterou nelze odbýt ani jako pouhou diplomatickou nadsázku, ani jako důkaz předem připraveného rozdělení kontinentu. Mezi těmito dvěma výklady leží prostor, v němž se bude rozhodovat o podobě budoucích bezpečnostních vztahů. A právě v něm se ukáže, zda budou menší evropské státy spoluutvářet pravidla své bezpečnosti, nebo budou především reagovat na rozhodnutí přijatá jinde.