Několik zobecnění si však již, při sledování výběru spolupracovníků Donaldem Trumpem, dovolit můžeme.

Zdá se, že ony poslední čtyři roky, kdy byl Trump vláčen po všemožných amerických soudech a viněn z pokusu o politický převrat s cílem stát se „diktátorem“, byly pro tohoto muže cennou lidskou i politickou zkušeností. Výběrem budoucích spolupracovníků (schváleni budou až hlasováním v Senátu po 20. lednu 2025) Trump potvrdil definitivní a vědomý rozchod s neokonským vedením Republikánské strany. Nenechal si například vnutit do nové administrativy bývalého ředitele CIA a bývalého ministra zahraničních věcí Mikea Pompea nebo Nikky Haleyovou, bývalou velvyslankyni USA při OSN. Oba jsou představiteli „jestřábí“ republikánské politiky hlásající, že americkou demokracii je třeba vyvážet do celého světa třeba i „ohněm a mečem“. Takovou politiku Trump svým voličům slíbil ukončit.

Zdá se, že Donald Trump vstupuje do svého druhého prezidentského období i poučen tím svým prvním prezidentstvím: ve svých spolupracovnících se chce opírat jednak o „střední“ vrstvu Republikánů, kteří k němu byli vždy loajálnější než vedení Republikánské strany, jednak o lidi, kteří si skutečně uvědomují, že s washingtonskou byrokracií rozežírající americký politický systém je třeba nekompromisně zatřást. A nejenže si to uvědomují, jsou rozhodnuti to i udělat. Zda se to povede, také teprve uvidíme, ale Trumpovu odhodlanost skoncovat se spoléháním se na vychytralé a přelétavé „staré republikánské kádry“ je nutno vidět jako krok správným směrem.

Proč je ovšem dobré naše optimistická očekávání krotit, přestože Trumpovo vítězství považujeme za významné a máme z něho radost?

Trumpovi soupeři jsou totiž nesmírně silní a vlivní. Nemám tím na mysli pouze americká levicová média typu The New York Times, Washington Post nebo CNN – ta se nezmění a budou na Trumpovu administrativu střílet ze všech svých zbraní, neboť Trump je pro ně „fašistou“ a boj s ním je jejich povinnou mediální „intifádou“. Mám tím zejména na mysli Trumpem poražené vedení Republikánské strany a její politiku „Never Trump“. Příklad? Republikánská „střelba“ do nominace Matta GaetzeTrumpem zvažovaného na pozici generálního prokurátora. Připomněla časy, kdy v letech 2016 - 2020 sami republikáni „odstřelovali“ Trumpovi jednoho člověka za druhým. I nyní několik amerických republikánských „už nikdy Trump“ senátorů/senátorek odmítlo Gaetze podpořit. Na základě podivných důkazů od mimořádně nedůvěryhodných svědkyň byl Gaetz obviněn ze „sexu s nezletilou“ až sám svoji kandidaturu nakonecodvolal. Jen pro srovnání: všichni demokratičtí senátoři v roce 2021 podpořili vznik Bidenovyadministrativy bez výjimky a bez mrknutí oka.

Vítězství Donalda Trumpa je dobrou zprávou a pozitivním poselstvím. Bude to ale moc těžké, cožse dá očekávat. Odpůrci se nevzdají. Je tu ovšem jeden skutečně významný a kvalitativní rozdíl oproti prvnímu Trumpovu funkčnímu období - má dnes za sebou daleko větší podporu amerických voličů. Tentokrát takovou, že se o ni skutečně může spolehlivě opřít. Mandát mu voliči svěřili s ohromnou důvěrou, aby s Amerikou „něco“ rozhodného a zásadního udělal.

A že se to všechno nelíbí třeba lidem z Evropské komise v čele s von der Leyenovou, když tvrdí, že „s Trumpem to bude mít Evropa těžké“? Těm se Trump může jenom vysmát. On, na rozdíl od nich, volbami prošel. Oni jsou jen nikým nevolené „struktury“.