V první řadě oceňuji, že se Petr Sak s mým textem vážně zabývá a rozvíjí širší souvislosti otázky lidské přirozenosti, změny a vývoje společnosti. Musím však konstatovat, že jeho interpretace mého článku není přesná a v několika zásadních bodech se míjí s tím, co jsem měl skutečně na mysli.

V žádném případě jsem netvrdil, že člověk je neměnný tvor, který se nemůže učit, vyvíjet nebo proměňovat své chování, hodnoty a postoje. Netvrdil jsem ani, že by historie nebo jednotlivci nemohli posouvat společnost vpřed. Naopak, sám si vážím těch, kteří se dokázali vzepřít dobovým konvencím a posunout lidské myšlení nebo mravnost o krok dál – jak zmiňuje pan Sak, například Masaryk, Janáček, či další významné osobnosti.

Já jsem však ve svém článku poukazoval na něco jiného – na nebezpečí určité iluze a zjednodušení, které dnes vidím v některých společenských trendech, ať už technologických, politických, nebo aktivistických. Totiž, že člověka lze pomocí technologií, dat, pravidel, nebo ideologie zcela „napravit", „vylepšit" či „přeprogramovat", jakoby šlo o pouhý stroj. Kantův výrok o „křivém dřevu" pro mě znamená, že určitá složitost, protiklady a omezení patří k lidské přirozenosti a zůstávají s námi v různé podobě v každé době – bez ohledu na to, kolik pokroku nebo změn dosáhneme.

Pan Sak můj text interpretuje tak, jako bych popíral možnost změny, vývoje nebo pokroku – ve skutečnosti jsem ale pouze varoval před iluzí úplné dokonalosti a odstranění všech slabostí, které je podle mého názoru nejen nemožné, ale také nebezpečné. Historické příklady inovátorů a „nepřizpůsobivých" osobností, které uvádí pan Sak, tento můj argument nijak nevyvracejí – i oni totiž, navzdory svým mimořádným činům, zůstávali lidmi, kteří museli žít se svými limity, vnitřními rozpory a chybami.

Naše síla podle mě nespočívá v popření této základní „křivosti", ale naopak v tom, že s ní dokážeme vědomě a odpovědně zacházet – že se učíme žít v realitě, nikoli v iluzi bezchybnosti a jednoduchých řešení. Když tedy pan Sak píše, že by lidstvo bez změny nepřežilo, v zásadě s ním souhlasím. Moje výtka ovšem směřuje proti představě, že lze „narovnat" podstatu člověka a učinit z něj dokonalou bytost, což je utopie, která už v minulosti vedla k tragickým důsledkům.

Shrnul bych tedy své stanovisko takto: Neodmítám možnost změny, rozvoje ani individuální odvahy překročit dobové normy. Varuji však před přesvědčením, že lze lidství jednou provždy „opravit", zbavit chyb a slabostí a tím vyřešit všechny naše problémy. Jádrem mého článku je pokora před realitou lidské přirozenosti, jejíž limity a rozpory je třeba znát a přijmout, nikoli popírat či přehlížet. Sakova polemika se tedy obrací proti názoru, který jsem ve svém textu vůbec neobhajoval.