Je to v dnešních médiích zajímavý a ne příliš častý krok, který dává dnešním čtenářům příležitost slyšet názor člověka, který má za sebou úctyhodnou kariéru v klíčových dobách našich moderních dějin, a lze tedy doufat, že by mohl říci něco zajímavého i k době dnešní. To platí ale pouze v tom případě, že danou příležitost nezneužije k pokusu kopnout si po letech za každou cenu do svého úspěšnějšího politického soupeře.

V Právu ze 6. září 2025 se to Petru Pithartovi opravdu povedlo. Vybral si prohlášení japonské automobilky Toyota, že ve své kolínské automobilce postaví za 17 mld. Kč továrnu na výrobu elektromobilů. Neznalým čtenářům sdělil, že je to konec konců jeho zásluha jako dávného českého premiéra a jeho tehdejšího ministra průmyslu Vrby, protože oni prý přivedli do mladoboleslavské Škodovky německý Volkswagen, a tomu tak vděčíme za všechno dobré v naší ekonomice. A hned nabídne málo informovanému současníkovi zcela tendenčně překroucený výklad české privatizace – prý se jednalo o souboj mezi kupónovou privatizací, prosazovanou zločinným Klausem a prodejem podniků strategickým zájemcům z ciziny, což byla úžasná metoda Pithartovy vlády. Mohli jsme mít spousty dalších úspěšných Škodovek v rukou nadnárodních firem ze Západu, například kopřivnickou Tatru, ale zloduch Klaus to prý zmařil.

„Jsou to prý už jen pohádky jedné babičky? Pořád se z nich lze poučit. Jak se bránit pošetilostem ideologických předpojatostí. Řeknu to, jak to cítím: jak se zbavit zbytků klausovštiny. Které Petra Fialu stahuje pod hladinu a on to dosud ani neví“. Vyhrkne autor nenávistně na konci sobotního článku.

Babiččinou pohádkou tyto výlevy opravdu nejsou. A protože pamětníkem oněch dob není jenom Petr Pithart, nelze k nehoráznému překrucování nedávné historie a manipulaci mlčet.

Tak za prvé, u nás tehdy probíhala bezprecedentní komplexní ekonomická transformace centrálně plánované ekonomiky v ekonomiku tržní. Její součástí byla masová privatizace celé ekonomiky, která musela být provedena relativně rychle, a to v zemi bez kapitálu. Strategičtí zájemci ze zahraničí existovali pouze u omezeného počtu firem. Kupónová privatizace nebyla konkurencí přímých prodejů, ale doplňkem, který umožnil masové odstátnění ekonomiky a současně zajistil i participaci občanů.

Naivní adoraci zahraničního kapitálu už dnes sdílí málokdo. Bez domácího kapitálu úspěšná tržní ekonomika fungovat nemůže. Tento cíl sledovala mimo jiné československá federální a později Klausova česká vláda. Odevzdání ekonomiky do rukou nadnárodních firem není příliš perspektivní a z dlouhodobého hlediska prozíravá strategie. Naše ekonomika bohužel takový charakter přes snahu Václava Klause vykazuje. Hovoří se o ní někdy také hanlivě jako o montovně, „krmelci“ nebo subdodavatelském přívěsku vydělávajícímu na zahraniční matky. Oněch 300-400 miliard korun, které každoročně odplývají z naší ekonomiky do ciziny jenom ve formě dividend je toho jasným důkazem. Pracujeme, vyrábíme, ale zisky plynou jinam. Právě model ekonomiky závislé na nadnárodních firmách nás drží v tzv. pasti středního příjmu, tj. situaci, kdy jsme dosáhli střední úrovně HDP na hlavu, ale dále se nejsme schopni výrazněji posunout a přibližovat se rychleji nejvyspělejším zemím.

Dnešní vývoj ve světě ukazuje, že silná závislost na automobilovém průmyslu, kterou máme společnou s dalšími zeměmi regionu, není v současnosti žádnou garancí prosperity, ba právě naopak. Začínáme se v tomto oboru dostávat do podobné situace jako v bankovnictví, které pozdější vlády také kompletně odevzdaly do cizích rukou – české dcery živí západoevropské matky v problémech. A pokud jde o tu Pithartovu Tatru, ta dnes patří velmi silné české průmyslové skupině a prosperuje. Takže další zahraniční investice do nejisté elektromobility asi spásou naší ekonomiky nebude, i když s ní pánové Pithart a Vrba nic společného nemají.

Ale už přestaňme proboha už jednou kydat špínu na vlastní historii. Transformací, která neměla obdobu, jsme na rozdíl od jiných prošli velmi úspěšně, je spojena s jménem Václava Klause a nic na tom nezmění ani zapšklé výkřiky bývalých politiků, kteří nestrávili své prohry. Petrovi Fialovi Petr Pithart radit nic nemusí, ten už dávno „klausovštinu“ nahradil „pithartovštinou“, a podle toho to s ním také vypadá.

Jiří Weigl

institutvk.cz