To si ovšem nemyslí poražená opozice a od okamžiku vyhlášení výsledků voleb ti, kteří se neumí s vlastní porážkou vyrovnat, plní ulice hlavního města Tbilisi a násilím si vynucují opakování voleb.

Gruzínský sen není žádnou zbrusu novou politickou stranou. V gruzínské politice působí od roku 2012, gruzínským voličům nabízí svébytnou politiku, která našla podporu zejména mezi voliči „mimo Tbilisi“. To se těmto „městským liberálům“ nelíbí, ale zejména se to nelíbí evropským institucím. Ty se dlouhodobě do vnitřních věcí Gruzie míchají a tvrdí, že „Gruzínský sen schvaluje legislativu podle ruského střihu“, „agresivně útočí a potlačuje občanskou společnost“, „podle Rusů okopíroval zákon o cizím vlivu“, „nedbá o práva menšin“ a „omezuje práva LGBTQ+“. Ostatně i televizní stanice EuroNews přiznala, že nosným tématem parlamentních voleb bylo pokračování či nepokračování přístupových rozhovorů mezi Gruzií a Evropskou unií. Gruzínský volič si vybral a na základě volebních výsledků bezprostředně po volbách Gruzínský sen ohlásil přerušení přístupových jednání s EU do roku 2028.

Toto rozhodnutí se stalo záminkou k rozpoutání násilných pouličních demonstrací, ve kterých už obě strany (demonstranti i vládní policie) sáhly k násilí. Situace svým scénářem i podobou stále více připomíná nepokoje v Kyjevě rozpoutané „proevropským“ davem 2013 – 2014, které vyústily ve svržení legitimně zvoleného prezidenta Viktora Janukoviče (ukrajinským prezidentem byl zvolen 2010 s výraznou podporou 48,95 % tamních voličů) a v násilnou a krvavou revoluci na Majdanu v roce 2014. Co je důsledkem tohoto převratu, dnes a denně vidíme ve válce na Ukrajině. Vydává se Gruzie „ukrajinskou“ cestou a obětuje svoji budoucnost ve prospěch chiméry vstupu do EU, ač si to většina voličů – o čemž výsledky voleb svědčí – nepřeje?

Zatím tomu všechno, bohužel, nasvědčuje. V parlamentních volbách poražená politická opozice rozdmýchává pouliční nepokoje, prezidentka Zurabišviliová, které končí mandát, tvrdí, že „prezidentský palác neopustí“, šest poslanců Evropského parlamentu briskně odcestovalo do Tbilisi, aby pochodovali v čele protestujících, setkali se s prezidentkou, podpořili její tvrzení, že „gruzínské parlamentní volby proběhly pod ruskou taktovkou“ a pro média prohlásili, že „v Gruzii je nutné vypsat nové volby“.

Ostatně sama prezidentka Zurabišviliová, která ke zklidnění společenské atmosféry nijak nepřispívá a volby veřejně označuje za „ruskou speciální operaci“, je pozoruhodnou političkou.

Salome Zurabišviliové je 72 let. Narodila se v Paříži, kde vystudovala Institut politických věd. Po jeho absolvování se pod vedení Zbigniewa Brzezinského (!) zúčastnila diplomatického kurzu na Columbijské univerzitě. Po tzv. „Růžové revoluci“ (první z řady barevných převratů), která zbavila moci prezidenta Eduarda Ševarnadzeho a na jeho místo instalovala Michaila Saakšviliho, přijala gruzínské občanství, stala se gruzínskou ministryní zahraničních věcí a před šesti lety byla zvolena prezidentkou země. Zurabišviliová dnes hraje v Gruzii klíčovou – ale spornou – politickou roli. Označuje dnešní vládu za „nelegitimní“, proto se odmítá vzdát funkce prezidentky s tvrzením, že „nelegitimní parlament nemůže zvolit legitimního prezidenta“.

Z čeho ale usuzuje, že dnešní vláda je nelegitimní, když v Gruzii proběhly volby? V odpovědi pro EuroNews to vysvětluje takto: „Nikdo tyto volby neuznává, především nebyly uznány samotným gruzínským lidem. A co je ještě důležitější, naši západní partneři jejich výsledky dosud neuznali. Evropský parlament řekl, že tyto volby nebyly ani férové ani svobodné a volá po vypsání nových voleb tak, jako po nových volbách voláme my [sic!].“

Snad už ani nemůže překvapit, že v jejím bojovném a arogantním odmítáním podřídit se vůli voličů ji podpořili ukrajinský prezident Zelenskyj vyhlášením ukrajinských sankcí proti části gruzínské vlády i český prezident Pavel, který „obdivuje odvahu Gruzínců, kteří si nechtějí nechat vzít evropské směřování země, a v tom mají naši plnou podporu“.

Zdá se, že žijeme „dobu nepoučitelných“. Proč Evropská unie i USA nechápou, že mluvit jiným do toho, koho si mají zvolit za své politické zástupce, se nevyplácí? Proč se EU nepoučila z tragických důsledků nabízení nereálných a vlastně ani nikdy vážně míněných slibů Ukrajincům o členství v EU či NATO? Což nevidíme, jak válečný zmar, sociální i ekonomický rozvrat Ukrajiny či nekončící úprk Ukrajinců ze své země přivádí tento stát do zkázy a zbytek okolního světa vtahuje do války? Je něco podobného v zájmu Západu v Gruzii? Ukrajina nám nestačí? Proč jsou „západní“ cynismus a panovačnost tak nekonečné?

Přilévat olej do už tak třaskavé atmosféry v Gruzii je mimořádně riskantní hra s ohněm. Anebo si máme zvykat na nové pojetí „demokracie“ podle EU: vládneme my a co si myslí voliči nás nezajímá? Tedy vyhrává ten, na koho ukážeme my…

Tohle jsou ony bájné „evropské hodnoty“, vrcholy demokracie?