Svátek má: Bartoloměj

Komentáře

Jiří Weigl

Výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Blízký východ na prahu nové velké války?

Když před čtyřmi lety končilo prezidentství Donalda Trumpa, zdálo se, že jeden z nejvíce neuralgických bodů mezinárodní politiky posledního třičtvrtě století – arabsko – izraelský konflikt – postupně směřuje k nadějnému utišení.


Trumpově administrativě se podařilo docílit průlomu ve postupném smíření Izraele s arabskými státy. 15. září 2020 byly pod patronátem USA podepsány tzv. Abrahamovské dohody – bilaterální smlouvy normalizující vztahy mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem. A finalizoval další spektakulární průlom – obdobná smlouva s klíčovou arabskou velmocí Saúdskou Arábií.

Když se tehdy nezaujatý pozorovatel rozhlédl po arabském světě, musela mu připadat situace Palestinců, byť žijících v ghettu Gazy či na okupovaném západním břehu Jordánu ještě přijatelná ve srovnání s tím, co museli zažívat obyvatelé západními intervencemi zničených a rozvrácených okolních arabských zemí, jako jsou Sýrie, Irák, Jemen, Súdán, Libye a Libanon. I sousední stomiliónový Egypt jen tak tak unikl vojenským převratem a návratem k tvrdé diktatuře rozvratu a občanské válce v důsledku oslavovaného tzv. Arabského jara.

Demokratická Bidenova administrativa v Trumpem nastoupeném kursu nepokračovala. Američtí pokrokáři nemají rádi Izrael ani konzervativní arabské režimy a vojenské diktátory. Navíc byli američtí demokraté uhranuti snahou pokračovat ve zmatené Obamově východní politice, která se snažila domlouvat s Íránem a podporovala islamisty v Sýrii. Nic z toho jim nevyšlo – Írán USA nedůvěřuje a jeho velmocenské ambice jsou nepřijatelné jak pro Izrael, tak pro Saúdskou Arábii, přičemž obě země mají na americkou politiku stále značný vliv. Výsledkem toho všeho bylo, že si USA v Bidenově éře všechny hráče v regionu více či méně popudily proti sobě a nic za to nezískaly. Rusko se v regionu pevně usadilo a klíčové Turecko se utvrdilo v názoru, že se USA nedá důvěřovat.

Do toho všeho přišel 7. říjen 2023 a útok teroristů Hamásu z Gazy na jižní Izrael, kde zavraždili více než 1100 lidí a přes 250 dalších unesli jako rukojmí do pásma Gazy. Tento děsivý a záměrně spektakulární zločin patří k dosud málo objasněným záhadám současného vývoje. Otevřené a samotnými pachateli silně medializované brutální vraždění civilistů nemělo žádný vojenský či jiný smysl, kromě snahy vyhodit do povětří celou dosavadní koexistenci Židů a Arabů v Palestině. Celou dlouhodobě připravovanou akci umožnila nepochopitelná nečinnost izraelské armády a bezpečnostních složek, jíž není možné přijmout ani vysvětlit u struktur, které mají ve světě pověst vůbec nejprofesionálnějších a nejlépe připravených a fungujících. Je příznačné, že toto nevysvětlitelné selhání dnes už nikdo nezkoumá, nepadaly za něj hlavy izraelských politiků či velitelů a vše je dnes převrstveno dalšími dramatickými událostmi.

Izraelská vláda se ve své reakci zachovala přesně v logice celé provokační teroristické akce. Odpověděla masivní vojenskou invazi do pásma Gazy a jeho totálním zničením pod záminkou eliminace teroristů z islamistického hnutí Hamás, který Gazu v posledních letech ovládal. Výsledkem jsou desítky tisíc civilních obětí, milióny lidí bez domova, totálně zničená infrastruktura, hlad a nemoci. Míra vzájemné nenávisti, kterou tento postup vyvolal je nepředstavitelná. Hamás se tímto přístupem vykořenit nedá, naopak bude mít statisíce nových skrytých či otevřených příznivců.

Postup Netanjahuovy vlády lze vysvětlit pouze jako příklon k extrémnímu, radikálnímu řešení palestinské otázky. Mírová koexistence Židů a Arabů v Palestině je po zničení Gazy těžko představitelná. Vytvoření palestinského státu, jak o něm politici stále hovoří a dokonce jej některé západoevropské země uznávají, je dnešní situací fakticky vyloučeno. Stejně tak jakékoliv mírové urovnání s ostatními arabskými zeměmi. Izrael zjevně sází na velkou konfrontaci a novou velkou válku na Blízkém východě, do niž se snaží zatáhnout tradičně proizraelské USA. Jenom v tomto kontextu lze chápat zavraždění vůdce Hamásu Ismáíla Haníji v Teheránu, kde byl oficiálním hostem na inauguraci nového íránského prezidenta. Tato brutální provokace má za cíl maximálně eskalovat napětí a vyprovokovat Írán k vojenské odvetě, která by do hry zatáhla i USA.

Američané dnes sklízejí plody zmatené Bidenovy zahraniční politiky, která všude pouze eskalovala napětí a provokovala konflikty. Jak na Ukrajině, tak na Blízkém východě dnes USA stojí před situací, která je stále více vtahuje do přímé angažovanosti, na kterou jim však chybí skutečný silný národní zájem, síla i prostředky. USA přestaly dnes být tím, kdo určuje pravidla hry a prosazuje urovnávání regionálních konfliktů. Staly se v nich jednou z jejich stran a roli arbitra v mezinárodních vztazích přenechávají jak na Ukrajině, tak na Blízkém východě stále sílící Čině. A to je smutný konec Bidenovy éry. Svět to vnímá a prestiž USA a Západu úměrně tomu klesá. Nevidí to pouze česká politika.

Jiří Weigl

Odmítněme snahy o zvyšování majetkových daní

Odmítněme snahy o zvyšování majetkových daní

Jiří Weigl 

11.srpen 2026
S blížícími se komunálními volbami a debatami o rostoucím schodku aktuálního i vládou připravovaného státního rozpočtu se v médiích začalo znovu diskutovat obehrané téma tzv. daňové reformy

Proč kritizovat Ústavní soud

Proč kritizovat Ústavní soud

Jiří Weigl 

4.srpen 2026
Vláda ve svém obsáhlém vyjádření ke kompetenční žalobě prezidenta Pavla ostře kritizovala postup Ústavního soudu, jeho nezdrženlivost, aktivismus a porušování procesních postupů, tradic a pravidel.

Přes všechny problémy žijeme v úžasné zemi

Přes všechny problémy žijeme v úžasné zemi

Jiří Weigl 

18.červenec 2026
Panuje všeobecné přesvědčení, že se naše země nenachází na dobré cestě.

Před 160 lety „u kanónu stál“

Před 160 lety „u kanónu stál“

Jiří Weigl 

3.červenec 2026
Třetího července uplyne 160 let od bitvy u Hradce Králové (nebo také bitvy u Sadové), jíž vyvrcholila krátká prusko - rakouská válka.

Národní zájem a hodnotová politika

Národní zájem a hodnotová politika

Jiří Weigl 

3.červen 2026
V poslední době se se změnou vlády a jejích priorit, jimiž se odlišuje od vlády minulé, rozhořel spor o to, zda máme mít zahraniční politiku hodnotovou nebo pragmatickou.

Havarované letadlo hodnotové politiky

Havarované letadlo hodnotové politiky

Jiří Weigl 

30.duben 2026
V souvislosti s další cestou předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan,která má potenciál dále zhoršit česko-čínské vztahy,a snahou vlády se od ní distancovat alespoň neposkytnutím vládního letadla se ve veřejném prostoru rozhořela debata o hodnotové versus pragmatické zahraniční politice.