Svátek má: Johana

Zprávy

Velikost textu:

Z Vídně: Máme prezidenta, který nás pokaždé rozesměje

Z Vídně: Máme prezidenta, který nás pokaždé rozesměje

Den poté... Tak docela to časové spektrum nesedí…. Sedí ale ta bomba, která u voleb vybouchla a zanechala za sebou obrovský kráter, ve kterém zmizely dvě politické partaje. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz naše dopisovatelka z Vídně.

Sebastian Kurz a Van den Bellen
22. ledna 2018 - 03:20

Už jsou to téměř čtyři měsíce po rakouských volbách. Zoceleni předcházející volbou, kdy úřad prezidenta obsadil zelený Van den Bellen (ano, víme, že trvá na svém tvrzení že je bezpartajní, ale kdo by to bral, po všech jeho akcích a výrocích vážně), a nabyvši rovnováhu po sečítání hlasů až v opakovaném hlasování (s výsledkem stejně nepřesvědčivým jako to v prvním kole), vrhli jsme se k urnám - teda hlasovacím - odhodláni nedat se znovu …. řekněme „potento“….

Z Vídně: Po prezidentských volbách "Každý proti každému"
Po rakouských prezidentských volbách, kdy těsně vyhrál kandidát Zelených Van den Bellen, a které Rakousko rozdělily, se vše vrátilo do starých kolejí a strany bojují uvnitř i mezi sebou...


Účast voličů svědčila tentokráte ani ne tak o tom, že voliči si uvědomují svoji občanskou povinnost, ale spíše o tom, že jsou rozezleni, že mají až po krk toho, jak „vládnoucí třída“ ignoruje jejich požadavky, problémy - a hlavně obavy z budoucnosti, kterou vidí jenom černě. Teď byla poslední příležitost ukázat „těm tam nahoře“, že res publica se skládá z občanů a ne z politiků a prominentů.

Zvítězili jsme. Teda ti, co volili ne snad partaje, ale osobnosti. Náš „mladý“ ministr zahraničí Sebastian Kurz, doposud v „černé“ partaji „ÖVP“ (teda lidové) šel do voleb pod novou barvou: „tyrkysovou“. A jeho největší rival Hans-Christian Strache, „FPÖ“ (partaj liberálních), zůstal pod svojí „modrou“ barvou. Neuvěřitelné, ale oba získali většinu hlasů. Což bylo nevídáno-neslýchano v historii Rakouska: SPÖ, léta-letoucí vládnoucí červená partaj ztratila „své postavení“. A partaj Zelených zmizela z povrchu zemského. Jejich pro-imigrantská politika jim zlomila krk. V parlamentu jich zůstalo ještě pár sedět, ale o zasahování do nové politiky se jim může jenom zdát.


ÖVP (nynější tyrkys) získalo 31,5 %, FPÖ  modří 26,0 %. Protože utvořili koalici, mají v parlamentu převahu 57,5 % , SPÖ  červení se svými 26,9 % ztratili na celé čáře.

Předcházející volby prezidenta, resp. jejich průběh, jsme vnímali jako „Kašpárkovo divadlo“. Tyhle volby a období po nich, by Kašpárek už nezvládnul.

„Sláva vítězům, čest poraženým“. Římané se svým ponětím cti se toho snad drželi,rakouští „poražení“ ale svoji prohru, se ctí nespolkli. Ode dne vyhlášení výsledků voleb nastaly boje, kde se vítězům odepřela sláva a poražení všechny ty floskule o cti zametli pod koberec (pokud jim vůbec byly někdy známy).

Christian Kern, vůdce SPÖ - nejkratší držitel funkce „kancléř“ - který se proslavil tím, že v předvolebním „turnaji“ roznášel pizzu, aby se dle vlastního výroku „dověděl, jak žije obyčejný občan, jaké má starosti a problémy“. Což nebyl schopen vykoumat po dobu kdy byl u moci, protože tu spoustu příležitostí, které na to měl, využil raději na pobratřování se s prominenty. Křečovitě se pokoušel o koalici „s někým“, ale nikdo ho nechtěl. Tak se rozhodl, že půjde se svou červenou partají „do opozice“.

Pod opozicí ale zřejmě rozumí sabotování všech usnesení nové vlády, všech jejich výroků a všech nových zákonů, které přicházejí prakticky pět minut před dvanáctou. Není dne - a rakouská médiá, ještě pořád „načervenalá“ mu k tomu dávají hodně příležitostí - aby „vítěze“ nekritizoval, neshazoval, nepomlouval a aby se při tom sám nezesměšňoval. Trapná figura.

Národ volil nové představitelé, protože ti staří nebyli schopni zastavit vlnu imigrace, vlnu ilegálních utečenců, která se na nás valila jako Tsunami. To bylo to rozhodující, to byl obrat v myšlení dokonce těch nejkonzervativnějších a nejvěrnějších socialistů.


Takže  Kurz a Strache, dva velice rozdílní politikové i osoby, se nejdříve „koaličně zasnoubili“. V rokování o podmínkách pro „manželskou smlouvu“  museli dělat ústupky, které byly zase kritizovány nejenom samotnými voliči, ale i internacionálními politickými i mediálními kruhy. Nová vláda byla označena za rasisty, xenofobisty, dokonce nacisty.

Bylo ale přímo k neuvěření, jak se ti „dva kohouti na jednom smetišti“ začali snášet. Denní i noční jednání plynula v takové harmonii, jakou politické kruhy ještě nezažily. Nové zákony se musely soustředit nejdříve na korekci a odstranění starých chyb z „červeno-zelené éry“. Sebastian Kurz sestavil svůj team z nepartajních, politicky dosud částečně neangažovaných, o to více lidí vzdělaných a ve svých oborech vynikajících. Převážně mladých. Žádne „politické relikvie“ - o to více žen.

Sebastian Kurz „mladý kancléř“, je osobnost. Rozený diplomat. Zdvořilost ale ne podlézání, rozhodnost ale ne prosadit se za každou cenu. Je radost pozorovat ho na veřejných vystoupeních. Jeho klid kombinován se  suverénností mu získává nejenom u domácích ale i zahraničních kolegů uznání a oblíbenost.

Dobře se doplňuje s Hans-Christian Strachem, liberálním, (no, ne za každou cenu). Ten upustil pár pírek ze svého populismu, ale zcela si to nikdy neodvykne, je to prostě „ten typ“. Je za to kritizován, snad se polepší. Dokonce i jeho vlastní voliči by si to přáli. Na druhé straně vkládají Rakušané do Stracheho veliké naděje ve směru zastavení přílivu utečenců, většinou už jenom hospodářskych. A hlavně: v urychlené novelizaci zákonů ve směru migrantské kriminality, která nebezpečně vzrostla a roste. Jde vlastně o celý  dosavadní systém sociální podpory imigrantů, jejich rodin a podpory jejich dětí. Tohle se stalo už nepřehlednou mlhou. Strache si prosadil „svého“ ministra spravedlnosti Mosera. Jeho pověst dáva naději, že zákony budou „napasovány“ na novou dobu.

Takže: sledujeme, protestujeme, chválíme, při každé nové informaci něco z toho. Ale hlavně: těšíme se, že se „něco děje“ a za naprostého souhlasu s novými opatřeními a zákony se díváme do budoucnosti s nadějí.

Že demokracie je ještě pořád pro některé lidi pojem nepřehledný, svědčí příležitostné protestní demonstrace levičáků, za doprovodu policie, která je hlídá, aby ve svém protestu proti „pravičákům a rasistům“ nezačali „randalieren“. Vždyť demonstrace pro lidská práva neznamená, že se protivníci nesmí ke správnému náhledu na věc přinutit trochou násilí, že?

Kdyby nezatarasili tihle „protestanti“ ten nejdůležitější okruh města a tím zapříčinili zácpu v provozu na několik hodin, ani by se je nikdo nevšimnul.

A na závěr „perlička“ k zasmání:  Náš (musíme tak říkat, i když ne příliš nadšeně) prezident Van den Bellen, který nás při svých vystoupeních permanetně šokoval a rozhořčoval, se nám najednou lidsky přiblížil právě v jednom naprostém fau-pax :

Při slavnostném aktu uvedení Sebastiana Kurze do funkce kancléře a Hans-Christian Stracheho do funkce  vicekancléře, předvedl pan prezident nezapomenutelnou show:

Sebastianu Kurzovi potřásl rukou a slavnostně prohlásil „Christiana Kerna za nového kancléře !!!!!   „Basti“, jak se mu doma říká, si podržel svůj „diplomatický ksicht“.

Nepovedlo se to ale  politickému  průvodu, který se, „mírně šokován“,   marně snažil skrýt své pochechtávání. Pan president si po chvíli své faux pas uvědomil, chytil se dokonce za hlavu, potřásl s ní nevěřícně, jak se mu mohlo něco takového stát…. a opravil to na to správné jméno. (Přece si jenom Kašpárek přišel na své.)

Strache zase velkoryse přehlédl, že mu pan president na odchodu zapomněl podat ruku.Ale vždyť se zase pán president hned vrátil, aby to napravil….
(Tentokráte ale, vědouc co si pan prezident o panu Strachem opravdu myslí, jsme si nebyli zcela jisti, jestli to bylo skutečně jenom takové to malé alzheimerovské klopýtnutí, nebo…. Pan prezident je totiž někdy „vykuk“).

Nasmáli sme se tehdy, to vám řeknu…..

Resumé: Máme prezidenta, který nás pokaždé rozesměje. A pokud nás naštve, tak mu to odpustíme, vždyť neví, co činí … (…neřekl to také někdo z doby římské…?)

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)