Svátek má: Radana|Radan

Politika

Velikost textu:

Petr Žantovský: Co tady chybí? Odpovědnost politiků!

Petr Žantovský: Co tady chybí? Odpovědnost politiků!

17.listopad, kromě toho, co vše už o něm víme dnes chápu především jako příležitost, odpověděl Petr Žantovský pro Prvnizpravy.cz na otázku jak vidí 17.listopad 1989 z dnešního pohledu.

Petr Žantovský
17.listopad 2017 - 03:20

Příležitost k tomu, aby se do veřejného prostoru vrátily kdysi zmrzačené nebo zamlčené hodnotové systémy - na jedné straně konzervativní hodnoty - svoboda a odpovědnost, na druhé straně levicové hodnoty, především solidarita.

Předchozí režim nebyl ani svobodný ani neučil občany k osobní odpovědnosti, solidarity měl sice plná ústa, ale byla to jen slova naplňovaná formálně a formalisticky (rovnostářství jako princip není totéž,. co solidarita silnějších se slabšími, je to princip, který likviduje možnost kreativních a aktivních jedinců vyniknout, a tak dát vzniknout hodnotám, které pak mohou solidárně pomáhat i těm, kteří jsou z jakéhokoli důvodu v tomto směru handicapováni). Tak tuto příležitost mám na mysli.

Někomu se zdá, že jsme ji promarnili, já jsem optimista a myslím, že ne zcela. To podstatné, totiž vědomí hodnot, jejich antagonismů i komplementarity, se vrátilo a každý si podle svého rozhodnutí a svých možností a schopností volil cestu. Někteří špatně, někteří mylně, někteří záměrně v rozporu se zákonem, etikou či dobrými mravy. Ale to neznamená, že by ten hodnotový princip byl špatně. Jen jej naplňují lidé, a nikoli andělé. Proto jsem velmi rád, že k tomu zlomu symbolizovanému datem 17.listopadu 1989 došlo a že jsem měl vzácnou příležitost to celé prožít a zažít. Bylo mi tehdy 27 let, tedy jsem byl přesně v tom věku, kdy člověk začíná nejen chtít, ale i znát, a proto jsem si té náhlé svobody volby opravdu užil plnými hrstmi. Dělal jsem hodně práce, ať už v médiích, v nakladatelství i ve školství, k níž bych se jako osoba nepřátelská (terminus technicus StB) za minulého režimu určitě nedostal.


Uspokojuje vás polistopadový vývoj?

Vývoj po r.1989 mě uspokojoval přesně do okamžiku, kdy jsem mohl dělat svou práci - psát, vydávat knihy či hudbu - a nemusel vnímat kolem mě jdoucí politiku. Přesněji: vnímal jsem ji po celou tu dobu, ale nepřekážela mi v životě a práci.

Zlomem byl "Sarajevský atentát" na konci roku 1997, kdy vyhřezlo to neodpudivější v české politické elitě: nashromážděné mocenské ambice neúspěšných, neschopných, ale všeho schopných lidí kolem Václava Havla, kteří se za každou cenu potřebovali prodrat k moci.

Na první pokus jim to nevyšlo. Přišla "opoziční smlouva", o níž sice Václav Klaus napsal knihu o "zemi, kde se už dva roky nevládne", ale já naopak s odstupem tvrdím, že to bylo v zásadě poslední období, kdy se v této zemi opravdu vládlo. Byla jasná vláda i opozice, vzájemně se kontrolovaly, nepřipouštěly navzájem žádné extrémy a excesy a společnosti to prospívalo.

Poražení lídři Havlova kruhu se ale nevzdávali a dál vnášeli do společnosti neklid, přenášeli na ni své aspirace a mindráky a vehnali ji do nekonečného řetězce vnitropolitických krizí. První byla tzv. krize v České televizi - její důsledky vidíme na obrazovce ČT dodnes - médium, které si ze zákona platí všichni občané, pracuje jen pro část z nich, a to ještě pro tu znatelně menší. A politici opakovaně, od ledna 2001 do dneška, prokazují svou fatální neschopnost s tím něco dělat. A to padá na všechny hlavy všech stran, které v tom mezičase byly u moci a mohly a měly konat, ale propagandistická náklonnost ČT či strach z její ztráty jim v tom zabránily. ČT je jen drobnou ukázkou nesystémové anarchie, do které nás zavlekl Václav Havel tím, že s pomocí Ústavního soudu zlikvidoval tehdy již přijatý zákon o změně volebního systému na v zásadě většinový, tedy garantující mnohem stabilnější a odpovědnější vládnutí.

Od té doby se nám neustále střídají vládní garnitury nesourodých koalic, kde se jedna strana vymlouvá na druhou, že nemůže plnit svůj volební program. Je to pro ně jednodušší. Navzájem se dohodnou na rozdělení moci, a ty, občane, mlč a přihlížej. Proto tak narůstá občanská nespokojenost s tzv. tradičními stranami a dopředu se derou nesystémová uskupení, u nichž nevíte, zda jsou pravicová nebo levicová, ať už je to ANO, Piráti nebo T.Okamura. Oni všichni jsou produkty toho vývoje a svým způsobem dědictvím po "nepolitické politice" Václava Havla. Ten, který byl vnímán jako symbol a hlavní hrdina listopadu a nositel jeho étosu, je de facto dnes in memoriam jeho hrobníkem.


Potřebujeme změnu, co je špatně?

Co je špatně, jsem popsal. Změnu potřebujeme. Změnu volebního systému na většinový, kde vítěz bere vše. Pravomoci i odpovědnost. Jedině v takovém systému je politik nucen vládnout ve prospěch občana, a nikoli jen svůj vlastní. Jen v takovém systému má nad sebou neustálý Damoklův ¨meč občanovy kontroly a jeho práva - v případě nespokojenosti - v příštích volbách volit jinak.

Co tedy chybí, je odpovědnost politiků a systém, který by byl jejím předpokladem. Nevím ale, zda se takové změny dožijeme. Kapři si obvykle vlastní rybník nevypouštějí. Bojím se jen, aby rybáři, kteří jednoho dne přijdou,  rybník vypustí a shnilé ryby ze dna vyvezou na smetiště dějin, nepřišli pozdě, a nebo, co hůř, nenahradili zbytky demokracie nějakou vládou silné ruky, ať už by měla barvou rudou, hnědou, či aktuálně černou, jako má vlajka ISIL.

(rp,pž,prvnizpravy.cz,foto:arch.)