Svátek má: Běla

Politika

Velikost textu:

Čermák: Nejasnosti kolem Listopadu budou i nadále přetrvávat

Čermák: Nejasnosti kolem Listopadu budou i nadále přetrvávat

Asi už naposledy se vracím k tématu, které bylo v posledních měsících předmětem řady mých komentářů.  Rád bych se ale ještě vyjádřil k tomu, co pro mne a mnohé mé vrstevníky představuje podstatu výročí třiceti let od Listopadu 1989.

Vladimír Čermák
13. prosince 2019 - 09:01

A také proč mám potřebu tomu lépe rozumět. Nikoliv jen jeho jednotlivým aktérům, ale i k tomu, proč mohlo dojít k událostem spojeným s tímto výročím, včetně střetu demonstrantů s policií na Národní třídě 17.11.1989. To, o co tehdy skutečně šlo, je dosud v českých novodobých dějinách – navzdory mnoha popsaným stránkám a různým tvrzením -  silně zamlžováno. Tabuizace Listopadu by už to ale mělo konečně skončit, i když některé nejasnosti  budou i nadále přetrvávat. 


Na konci první dekády prosince vyšla i má poslední kniha „Konec vlády jedné strany“, v níž se lze seznámit s mými názory na tuhle problematiku i s novými poznatky týkajícími se tohoto tématu. Rukopis však musel být nakladateli odevzdán už v červnu. Mezitím se však vynořila celá řada nejen nových knih i článků a jiných textů s podobným zaměřením. Nejzajímavější z nich  asi byla Jurmanova kniha „Převrat“, byť postrádá celou řadu náležitostí, které by tuto publikaci náležitě zvěrohodnily.  Blíže o tom viz též můj poslední komentář na Prvních zprávách.  


V mnohých těchto textech byla publikována řada nových dokumentů a  informací narušujících dosavadní anonymitu některých tehdejších událostí. Některé z nich  dokonce  umožňují seznámit se i s názory těch, kteří tehdy byli tzv. “na druhé straně barikády“. Jsou pro ně charakteristické opatrné sympatie k režimu, který zde vládnul, byť s výhradami. Lze to vyčíst mezi řádky těchto apologetik. Nám ostatním to až tak  vadit nemusí. Na dezinformace jsme si v případě Listopadu už dávno zvykli A to i v textech těch, kteří tehdy patřili k údajným „vítězům“. Důležité je, že konečně tím dostáváme šanci vidět věci tzv. stereo, a že z nás nebudou moci ani ti ani oni dále dělat blbečky.


Když jsem v r. 2012  napsal svoji první studii o Listopadu („Operace Listopad 1989“), která je v nové knize využita jen  jako příloha, nedokázal jsem se - díky nedostatku  přesných informací o tom, co se stalo -  ještě  přesněji orientovat v listopadovém dění. V dostupných informacích  jsem  nejspíše proto kladl zbytečně velký důraz na informace získané z rozhovorů s bývalými prominenty předlistopadového režimu. To byli třeba lidé jako Jakeš či Fojtík, kteří ale  - jak mi  až později došlo –  sami usilovně hledali  pravdu o tom, co se tehdy stalo. Nerozuměli tomu. Přirozeně se nemohli vyrovnat se s tím, že tehdy došlo ke vzpouře jejich lokajů a jiných podporovatelů jimi vytvářeného režimu pozdní normalizace.  

Listopad byl totiž specifickou verzí palácového převratu. Tak jako oni sami sloužili svým předchůdcům, kterých se později - k jejich údivu -  museli zbavit jako už přežilých brežněvovců, i oni se domnívali, že  jejich  strana i jejich nadřízení v Moskvě k nim zůstanou loajální. V už pokročilém věku a při snižující se schopnosti vyrovnávat se se změnami, k nimž u nás i ve světě docházelo, však začali překážet. Nejen těm mladším domácím kolaborantů, ale i nové sovětské garnituře, která tehdy v Kremlu vládla. Nechápali, že jsou už odepsaní, a že musí jít z kola ven. Neuměli odejít.

Ve vývoji východoevropského impéria tehdy (nejen  v  r. 1985, kdy se gensekem stal Gorbačov, ale  již dříve) došlo ke zlomu. A nejen proto, že se k moci dostávali noví lidé rozhodnutí se zbavit stále ještě vládnoucích seniorů, ale prostě proto, že si nevěděli rady se změnami, které už nastaly. Změnila se geopolitická situace nejen ve  vnějším světě, ale i v systému, který byl  v Rusku a později i v okolních zemích po  světových válkách nastolen.

Skutečné změny nevyvolali ale jen vládci Kremlu, když se pokusili na sklonku 70. let ovládnout Afghanistán  (což jak se ukázalo bylo nad jejich síly), ale vývoj poválečné civilizace. Byly to změny, které zasáhly tehdy nejen Východ, ale i Západ, jenž však nebyl zatížen zastaralou ideologií z 19. století opřenou o romantizující (aspoň z pohledu tehdejších, většinou samozvaných vůdců proletariátu) vize průmyslového vývoje ve století páry.

Afghánské dobrodružství zatížilo ovšem sovětský režim těžkým břemenem, který ale jen urychlil s tím spojené procesy (ukázaly se později jako velmi rizikové i pro  Západ). V případě SSSR to přispělo  nejen k rozpadu jeho ekonomiky, ale i k úpadku armády a s ní spojeného vojensko-průmyslového komplexu. Armáda tento střet prohrála, ale KGB a celá s tím spojená andropovovská klika také. Jen o něco později. Její vedení si však dlouho myslelo, že tahá za správné nitky. Gorbačov získal příležitost, aby se prosadil jako ten, kdo to všechno měl řídit. Jenže to neřídil.



Celý ten kolos, který tehdejší sovětský totalismus představoval, se ukázal jako slabý a neschopný. Z armády se stala druhořadá síla. Jaksi  chyběli noví lidé, kteří by převzali otěže. Perestrojková vize modernizovaného SSSR se nenaplnila, protože k ní chyběly nejen prostředky, ale hlavně kádři. Sovětský model byl v tomto ohledu totiž založen na principu negativní evoluce. Moc soustředěna v jeho počátcích v rukou diktátorů jako byl Lenin a Stalin, kteří ovládli společnost pomocí teroru, přestala být po jejich smrti udržitelná. Oni sami byli jen produktem vývoje předchozího samoděržaví založeného na víře, že v oblasti řízení společnosti nesmí připustit žádnou konkurenci. Vznikla tak i téze o nadřazenosti strany a o její vedoucí úloze. Její představitelé byli schopni vládnout železnou rukou, ale nikdy nebyli schopni – a ani to neměli v úmyslu - vychovat si ve svých vlastních strukturách své vlastní pokračovatele.
 
Husák, Jakeš či jiní zdejší vládci nebyli i díky tomu schopni připravit, natož pak realizovat žádné  skutečné reformy systému. Neměli, stejně jako Sověti vypracovanou ani žádnou realizovatelnou koncepci změn založenou na sdílení nejen velkých majetků, ale i  kooperačních vztahů  a vazeb mezi sebou navzájem. Dokonce i oni sami se uměli jen nesnášet, ne-li nenávidět. Ideologie, ke které se formálně hlásili, byla  v tomto ohledu tzv. free. KSČ se v důsledku toho vyvinula ve sterilní, na striktní služebnosti a bezduché podřízenosti založené organizaci. Ne nepodobné praktikám militaristických struktur a na nich založené společnosti. Členstvo vládnoucí strany bylo zcela neschopné řešit problémy objevující se ve stále větším počtu  všude tam, kde se problémy neřešily, ale jen odkládaly a posléze kumulovaly s jinými.

Když od první poloviny 80. let začal zjevně selhávat i sovětský systém, což směřovalo nezadržitelně k jeho těžké krizi a nakonec  i  k jeho  rozpadu,  byl už další vývoj v jistém ohledu předvídatelný, i když  tomu stále bránil strach z následků. To je zřetelně vidět také na tzv. Komárkově souhrnné prognóze vývoje socialistické společnosti, pod níž byli vedle velkého Waltera podepsáni i jeho  tehdejší spolupracovníci, včetně Klause, Dlouhého, Ježka, Dyby a dalších. Ani sovětská věrchuška ale už nebyla schopna na takový vývoj - podobající se pohybu ode zdi ke zdi - reagovat. Ti, co tam tehdy vládli, začali proto signalizovat svým satrapům, že je nejvyšší čas osamostatnit se a zkusit si sami najít z toho marasmu cestu ven. Šlo v podstatě  jen o analogii v té době známého příběhu o tom, jak vypustit kolchozní krávy z kravína na louky, aby se tam naučili sami pást. V reálu však nebyly k dispozici ani louky, ani lidé, kteří by je uměli podojit a uhlídat. Ti, kterých se to týkalo, už nebyli schopni ani pochopit, co se od nich očekává. Nedokázali to ale ani ti, kterým se podařilo - s podporou Sovětů – odstranit nejvyšší nomenklaturu od jejich koryt a korýtek. 

Jak o tom svědčí vývoj v posledních dekádách, strůjci listopadového sametového převratu se sice vyhnuli  trestu za  jimi organizované a vynucované experimenty na společnostech, v nichž se dostali lstí a podvodem k moci. Vyhnuli se i trestu, kterého se před Listopadem tak báli (tzv. lucerny). Starý režim, který spoluutvářeli, dokázali ale nahradit už jen primitivním zlodějským kapitalismem. Celá podstata Klausovy transformace tkvěla jen v tomto triku. V následcích, které aplikace tohoto podvodu pro nás ostatní měla, teď žijeme. Vládne nám prakticky tedy stejná pakáž, jaká zde vládla před Listopadem, i když si to většina zdejších obyvatel pod vlivem lží a manipulací s tím, co se v Listopadu dělo, stále ještě nějak nedokáže uvědomit, končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)