Svátek má: Romana

Politika

Velikost textu:

Čermák: Mýty Kňažka a Kiska o nedávné československé minulosti

Čermák: Mýty Kňažka a Kiska  o nedávné československé minulosti

Češi a Slováci sice mají v mnohém k sobě blízko, zvláště geograficky, ale někdy platí i opak. Zvláště jde-li o společnou minulost. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermík
8.červen 2017 - 03:20

Kromě Velké Moravy (někteří Slováci na ni vzpomínají jako na Velké Slovensko) se to týká i některých období z minulého století. Čerstvě to potvrzuje i obsah několika zpráv zveřejněných na Internetu 5. června 2017. Viz text rozhovoru R. Kalenské s M. Kňažkem „Rozdělení byl dobrý krok. Manželé se rozešli, jsou z nich milenci, říká bývalý politik Milan Kňažko“. V jiném sloupku jsou zase texty J. Humpalové z ČTK a A. Bednárové o tom, že Miloš Zeman odmítl ocenit parašutistu J. Kubiše. Někteří historici prý souhlasí, ostatní zuří. Týkají se snahy slovenského prezidenta A. Kiska o společné ocenění J. Gabčíka aj. Kubiše, někdejších poddůstojníků zahraniční čsl. armády vyslaných na jaře 1942 z Anglie do Čech, aby provedli atentát na R. Heydricha. Potvrzují (jistě k nim bude možné brzy přiřadit mnohé další texty adekvátně tomu, jak se bude blížit  výročí rozdělení Československa), jaké rozdíly panují mezi mnohými Čechy a Slováky v názorech na jejich společnou minulost.

Jeden z nejznámějších stoupenců V. Mečiara  z počátku 90. let  20. století M. Kňažko, zhodnotil při výročí čtvrtstoletí posledních společných voleb v ČR a ve SR (vyúsťujících o  půl roku později jakoby samospádem do rozdělení Československa na dva  státy)  tehdejší vývoj i jeho dopad na vztahy mezi Čechy a Slováky  způsobem jemu vlastním. Tedy ve stylu „já nic, já muzikant“. To  všechno přece udělali ti ostatní. 

Bez ohledu na jeho postoj je ovšem pravda, že tehdejší česká i slovenská reprezentace nebyla schopna uřídit vývoj společného státu. Byly ovlivněny nejen osobními zájmy  jedinců, kteří se v tehdejší Praze i  Bratislavě prohlašovali za  legitimní mluvčí obou společenství, včetně Kňažka samotného. Působily na ně jak vlivy přechozího vývoje, tak různé animosity a předsudky. Kňažko tehdy za své „zásluhy“ získal post ministra zahraničí nového slovenského státu. Spolu s ním získalo lukrativní místa i mnoho jeho příznivců na nově vznikajících slovenských ambasádách, konzulátech, na slovenském zamini i na jiných dobře placených pozicích. Stejně tak  - nebo dost podobně - to ale probíhalo i v Čechách.

Svým způsobem to byl trochu zázrak, že jsme nakonec ve zdraví přežili všechny ty zmatky kolem toho všeho. Pravda je, že co a kolik nás to tehdy stálo, co jsme tím ztratili, to se ještě nikdo nepokusil spočítat. V penězích šlo zřetelně minimálně o stamiliardy. Závažnější ztrátou asi byl  pocit oslabení a jisté hanby a následný dopad toho všeho na národní sebevědomí. Rozvoj společného státu na troskách Rakouska-Uherska vzniklého z euforie po zániku, jsme díky  neschopnostem právě takových lidí jako Kňažko, Pithart, Klaus, Havel, Mečiar a mnohých dalších  nezvládli. Určitě z toho měli radost ti, kteří tvrdili, že na něco takového jako byl projekt úspěšného Československa, jsme neměli. Vedle členů takových spolků jako byl a je Sudetenlandsmanšaft  a  vedle stoupenců různých podob klerofašismu mezi domácími katolíky,  šlo i o další skupiny. Ty všechny potěšilo, že jsme nezvládli svoji, tedy  československou minulost.

Zjevně tehdy nešlo jen o akcelerující  krizi z počátku  polistopadového období, ale i o tu o něco starší společnou minulost. To potvrzuje A. Kiska svojí snahou znovu ocenit parašutisty, kteří se v  květnu a v červnu 1942 zúčastnili přípravy a provedení atentátu na zastupující říšského protektora. Gabčík i Kubiš byli za svůj čin oceněni hned po atentátu, když byli v zahraniční čsl. armádě povýšeni na důstojníky (poručíky).  Během dalšího tři čtvrtstoletí byli periodicky znovu a znovu povyšováni  - jak se to stalo zvykem u nás i na Slovensku - do stále vyšších hodností. 


Kiska tentokrát chtěl oba povýšit rovnou na generály. Otázkou je, proč zrovna Josefa Gabčíka, jenž se na jaře 1939 odmítl stát občanem slovenského štátu v čele s jeho eminencí p. Tisem. Mělo se to odehrát v Kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kde by za účasti obou prezidentů proběhlo také povýšení dnes již plukovníka Jana Kubiše, ale nějak se to nepodařilo. Kanceláře  slovenského a  českého prezidenta se prý nějak nedohodly. Ovčáček to svedl na komunikační problém, zatímco ti, co se zajímají o nedávnou historii, si s úlevou vydechli, že k tomu nedošlo.  Slovensko díky Kiskově iniciativě má teď nového generála (byť in memoriam), i když se Gabčík  ke slovenské armádě zjevně odmítl hlásit.

Gabčík emigroval do Francie  (a pak i do Británie) ještě předtím, než druhá světová válka začala.  Možná v tom hrál jistou roli i fakt, že Gabčík se cítil být více Čechoslovákem než Slovákem. Svědčí pro to i skutečnost, že jeho maminka byla Češka. Také  se zásadně podepisoval jako Josef, ne po slovensky Jozef. V té době to smysl mělo. Především se ale tím pádem nezúčastnil zahájení světové války, když 1. 9. 1939  Slovensko spolu s Německem  přepadlo  Polsko.

Nebojoval také v řadách Rychlé divize na Východě proti SSSR a nestal  se  tedy  spolubojovníkem bývalého ministra obrany z doby socialistického Československa  M. Dzúra, který údajně jen tak tak nedostal osobně od A. Hitlera Dubový kříž s briliantovými ratolestmi za to, že v létě 1942 pronikl se svým slovenským oddílem do centra Charkova, kde pověsil na radniční balkón vítěznou vlajku. Prý šlo o standardní vyznamenání udělované za velké válečné zásluhy jen  občanům Říše.  

Gabčík také nikdy nebyl vojákem  státu, který vyhlásil válku i USA a V. Británii. Státu, který  se  ještě před  8. V. 1945, když  válka v Evropě končila, jakoby rozplynul (aniž by snad někdy později došlo k anulaci tohoto válečného aktu). Gabčík navzdory tomu byl z rozhodnutí dnešního slovenského prezidenta - ex post -  oficiálně uznán za slovenského válečného hrdinu, a zařazen po boku M. Dzúra a jiných slovenských válečných hrdinů z východní fronty do slovenského Panteonu slávy. Kiska nejspíše soudí, že by o to ale stál.

I z tohoto, nanejvýše stručného exkursu do problematiky česko-slovenské minulosti je zřejmé, jak ožehavé  je vracet se někdy  ke společné minulosti  Čechů a Slováků, nedáme-li si nejdříve   práci s vysvětlením toho, jak a co se tenkrát stalo, což platí také o všech těch odsunech českého obyvatelstva ze Slovenska v minulém století, stejně jako o dělení majetku Československa po 1. 1. 1993 a  jiných událostech a procesech. Ty všechny patří  - jak by svého času asi řekl V. Biĺak  - mezi milníky naší společné minulosti. Rozdíly jsou velké.


M. Kňažko (dá-li se  tomuto někdejšímu zasloužilému umělci-komediantovi ještě dnes věřit) rád  třeba sděluje svá moudra o tom, jak se  z rozvedených manželů stávají milenci. V Čechách se spíše vyprávějí příhody o tom, jak  se nadosmrti nenávidí, a čím jsou starší, tím více.  Měli bychom se místo takových blábolů snažit- bez ohledu na to, co kdo  vypráví - lépe porozumět nejen našim společným (ale i těm nespolečným) dějinám. Soužití Čechů a Slováků bylo a je  mnohotvárné. Je dobře, že neskončilo  tak  tragicky  jak se to stalo u části národů bývalé Jugoslávie či SSSR. To ale neznamená, že staré mýty a jiné iluse o naší společné minulosti jsou stále platné a že je můžeme bez rizika a bez studu replikovat a nahrazovat jimi  pravdu o tom, co se skutečně stalo..   

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)