Svátek má: Havel

Komentáře

Vepři jsou zlikvidováni a co bude dál?

Jak informují veřejné média, firma Agpi, která vyklízí vepřín v Letech na Písecku, odvezla z areálu poslední prasata.

Peníze od státu za prodej areálu, tedy 450 milionu Kč však firma Agpi zatím nedostala. Jak sdělují Parlamentní listy.cz, na místě někdejšího koncentračního tábora má také vzniknout památník Romů. Poněkud nejasné nebo zavádějící je však sdělení, že „kupujícím“ je Muzeum romské kultury. Máme tomu rozumět tak, že byl-li vepřín firmy Agpi oficiálně vykoupen státem, byly tyto peníze transferovány Museu romské kultury, které už svým prostřednictvím či svým jménem subjekt fy. Agpi koupil pro účely památníku Romů? Zaplatil to stát,  či Museum romské kultury? Co je to za kulišárna?

Znovu se nabízí provést seriozní, bez emoční, předem nekalkulované zhodnocení resp. vyhodnocení celého záměru památníku v Letech. Jak totiž vyplývá z celé řady odborného vyjádření a názorů renomovaných historiků v čele s panem prof. Ratajem, specialistou na danou problematiku, ale také na základě odborné expertizy Ústavu pro soudobé dějiny při Akademii věd České republiky, pocházející z roku 2006, je zcela evidentně prokázáno, že tábor v Letech nebyl ani koncentrák, nebyla v něm páchána genocida a nic, co by opravňovalo věrolomnému tvrzení, že v tomto táboře byl uskutečňován holocaust. Tím je také vyvráceno i nepravdivé tvrzení některých představitelů romských občanů a zainteresovaných politiků, podle kterých  se pan T. Okamura dopustil popírání holocaustu, stejně jako konstatování poslance pana Roznera, který prý lživě prohlásil, že tábor v Letech byl pseudokoncentrák! Navzdory těmto skutečnostem se nikdo oběma poslancům ani slovem neomluvil naopak, na politické scéně byly dokonce tlaky na odvolání T. Okamury z funkce místopředsedy Sněmovny.

Je tedy otázka, zda bylo nezbytně nutné za přehnanou cenu odkoupit, a zlikvidovat prosperující vepřín a za dosud blíže netransparentních podmínek uvažovat o vybudování památníku na pozemku, který je svou  velikostí naprosto neadekvátní k potřebám o uvažovanému památníku. Pokud jde o úvahu na samotný
památník Romům, není od věci zmínit, že jistý „památník“ již existuje. Je otázka, zde by nestačilo tento památník přiměřeně kultivovaně (ale skromně) upravit tak, aby odpovídal současným podmínkám a nebyla nutná několika milionová investice na vybudování impozantního památníku v podobě repliky např. původního baráku, nebo stromové aleje, případně také mohyly s křížem. Jakkoli se toto řešení  jeví poměrně jednoduché a nenákladné, opak bude pravdou. Stačí si připomenout „lavičku V. Havla“ za statisíce korun.     

Rovněž není od věci připomenout, že u nás existuje celá řada podobných pietních míst, památníků a jiných pietních exponátů, připomínající tragické události a oběti s tím spojených. Jsou však skromné, jejich památka je často uctívána bez přehnaných okázalostí, pompézností, mediálního  humbuku a nežádoucí popularity a přesto jsou lidmi vždy respektovány a jako takové lidsky uctívány. U některých zainteresovaných politiků a představitelů romské komunity je bohužel snaha z tábora v Letech vytřískat nejen populistický kapitál, ale s cílem využití současné vlny prosazování lidských práv tábor prezentovat jako primární symbol lidského utrpení, symbol obětí jako důsledku holocaustu a genocidy, páchaných na cikánském (dnes romském) etniku v době II. světové války.

Tato snaha je neférová, neřku-li nečestná, neboť tábor v Letech nebyl místem tisíce obětí nacistické zvůle, nebyl tím místem, které se veřejnosti prezentuje jako klasický koncentrák jen proto, aby se cikánským obětem v tomto táboře dodalo více vážnosti a citového zabarvení. Najdeme-li odvahu nalít si čistého vína a říkat pravdu (ta ochota  bohužel není) pak mluvme o tom, že oběti, záměrně přisuzované táboru v Letech neodpovídají skutečnostem, nejsou důsledkem holokaustu ani genocidy, jak se často úmyslně a lživě o táboře v Letech často tvrdí, ale jak výše zmíněno, oběťmi se stali lidé v důsledku onemocnění tyfem, které se nedařilo léčit, případně  fyzickým vyčerpáním v důsledku těžké a náročné práce. Navíc, v táboře v Letech také nebyl zabit, či jinak připraven o život jediný v táboře internovaný člověk.

Je třeba si také uvědomit, že koncentrace osob cikánského původu (ale nejen jich, v táboře byli internováni i necikánští občané, Židé aj.) nebylo zcela bezúčelné. Pravda je, že šlo o nedobrovolné omezení osobní svobody lidí, svým způsobem o vězení, kteří se svým způsobem života protivili válečné atmosféře a režimu té doby. Namlouvat si, že cikánští občané internovaní v táboře tam byli neodůvodněně, by nebylo pravdivé, protože je všeobecně známo, jaký způsob života cikánské etnikum vedlo. Jiná věc je jejich následná nelidská, hrůzná a bestiální likvidace v německých koncentračních táborech, ve kterých se stali oběťmi nejen cikánští občané, ale sta tisíce dalších obětí pro fašistické Německo rasově nežádoucích osob, včetně dětí, žen a starých lidí. To  se týká i lidí, internovaných v táboře v Letech, kteří z něj však byli transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi, kde našli smrt. To je však jiná  historie osudu lidí, internovaných v táboře v Letech.


Jisté je, že řada lidskoprávních, romských neziskovek a iniciativ, ale také některých přecitlivělých politiků bude vyvíjet tlak a požadovat, aby byl v Letech vybudován impozantní pomník který, bude jak co do výše  investičních nákladů, tak do významu tábora a jeho obětí nebude adekvátně úměrný. Nezáleží ani tak na impozantnosti pomníku jako spíše na samotné pietě, která by měla být se všemi poctami politickými představiteli a  občanskou veřejností obětem věnována.

Tímto v žádném případě nechci snižovat úctu k obětem z tábora v Letech, ale faktem zůstává, že v Letech nebyli internováni jednom cikánští občané, ale i občané jiných ras, resp. národností. Pokud by v Letech v místě vepřína by měl být vybudován památník, pak nikoli výlučně obětem cikánských občanů, ale památník obětem jako takovým a  už vůbec ne jako památník romského holocaustu, neboť nic takového nebylo nikdy prokázáno. Bylo by nespravedlivé, nečestné a neetické, pokud by byli upřednostňovány oběti cikánského etnika před oběťmi ostatními, protože v táboře měli všichni stejné podmínky a že oběti jako takové nebyly oběťmi holocaustu nebo genocidy. To, že část internovaných byla transportována do Osvětimi nezakládá důvod pro tvrzení, že se stali, notabene jen cikáni, dnes Romové, oběťmi tábora v Letech. Nejbližší dny či měsíce ukáží, jak se k této problematice příslušná místa postaví.

Jiří Baťa