Svátek má: Filip

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Topení bez plynu

Nejde to, praví jedni. Lze to stihnout, věří druzí. Jak se budeme vyrovnávat s návrhem Evropské komise ukončit do roku 2040 veškeré vytápění budov plynem a dalšími fosilními palivy?

Zelená dohoda pro Evropu zatím není v Česku příliš populární, alespoň tam, kde nedokázali odhadnout, že to Němci a další velké země myslí vážně a že kdo se nepřizpůsobí, uvidí jen růst potíží s regulací fosilních zdrojů. Teď se to projevilo jako raketový růst cen zemního plynu, protože všichni, kdo zavírají uhelné elektrárny – a Němci i ty jaderné – jej potřebují po dobu přechodu k jiným zdrojům. Teď tu je skokový nárůst poptávky kombinovaný s průtahy kolem plynovodu Nord Stream II. Plynovod jednou spustí, ale k tomu bude zároveň klesat spotřeba tepla ve stále zateplenějším domovním fondu. Když k tomu přidáme větší podíl tepelných čerpadel, solárních kolektorů či biomasových kotelen, znovu vznikne přebytek plynu a cena půjde dolů.

Jenže to nám dlouhodobě nepomůže, s fosilními palivy se prostě končí. Dosluhující premiér Andrej Babiš se vrátil z Bruselu ze svého posledního summitu EU natěšený z toho, že snad vyjednal větší prostor pro plyn a jádro v energetických strategiích Evropy. Zdá se však, že jen široce interpretoval nějaké velice podmíněné prohlášení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Skutečné záměry Evropské komise vyjadřuje ono časové omezení pro užívání plynu ve vytápění budov – do deseti let musí všechno pryč. Neznamená to, že za deset let už budeme řešit zimní chlad jen tlustými podvlíkačkami a kořalkou. Ve stejné době už by neměly vznikat jiné byty než pasívní, jak uvádí další prvek zmíněného návrhu EK.

Nejde to, praví jedni. Lze to stihnout, věří druzí. Obě stanoviska rychle shromáždila ČTK a dovolím si je nabídnout obsáhleji:

„Podle ředitelky strategie developera UDI Group Marcely Fialkové jsou cíle EK v případě snahy o skutečnou bezemisnost v tak malém čase v podstatě nedosažitelné. V minulosti se podle ní opatření snižující energetickou náročnost budov promítla do cen bytů. "Všechna ekologická opatření musí někdo zaplatit. Ve výstavbě je to odběratel, u bytových domů pak majitelé bytů nebo jejich nájemníci. Z EU si tak ambiciózní cíle může dovolit Německo, a i to je otázkou," řekla ČTK Fialková.

Majitel developerské skupiny JRD Jan Řežáb uvedl, že bude záležet na tom, jak se návrh promítne do navýšení nákladů na jednotlivá úsporná opatření. "Evropská unie pevně stojí za realizací Green Dealu (evropské zelené dohody). Tato filozofie a směr jsou tak jednoznačně dány, lze pouze diskutovat o intenzitě a rychlosti jednotlivě přijímaných opatření. Daný vývoj ale bereme spíše za pozitivní pro uživatele i pro nezávislost energetické sítě celé ČR, protože přispívá k větší nezávislosti na výrobě a ceně energií," sdělil.

Mluvčí developera Central Group Ondřej Šťastný uvedl, že pro všechny projekty společnosti jsou navrhována energeticky úsporná řešení a dalším zpřísňováním podmínek se firma zabývá. "Posuzujeme například možnost využití tepelných čerpadel pro dodávání tepla i chlazení nebo systémů využívajících obnovitelné zdroje energie - zejména fotovoltaické či fototermické systémy využívající sluneční energii," řekl Šťastný.

Ředitelka aliance oborových asociací podporující energeticky úsporné stavebnictví Šance pro budovy Šárka Tomanová uvedla, že deset let je relativně dlouhá doba, aby se trh na změnu připravil, i co se týče technologického posunu. "Přeci jen i fotovoltaika a bateriové systémy, které jsou u nových budov za tímto účelem využívány nejčastěji, dostály za posledních deset let značného posunu.“

Takže s novými byty by to nejspíš šlo. Je tu však také obrovská zásoba těch starých, dokonce ani ne moc starých, neboť se ještě před dvaceti lety stavěly bezstarostně bez ohledu na klima. Všimněme si myšlenky mluvčí UDI Group z předchozího bloku vyjádření developerských organizací, že úspory musí někdo zaplatit. Jistěže ano, ale když tam ty úspory nebudou, zaplatí ještě mnohem víc!

Žijeme v zemi, kde „ekoteroristi“ jsou lovná zvěř, jejich nářky jsou k smíchu. Vlády se střídaly, ale moc se nelišily v nadšení pro pokračování našeho centralistického energetického modelu, kdy si výrobce nadiktuje, co chce, a občan coby bezmocný pasívní odběratel platí. Spotřeba je radost, spoření snižuje zisky. Nějaká regulace tam je, máme ERÚ, který může pohlídat menší část energetického účtu. Ta se však odvíjí od nákladů, takže na současný prudký růst cen je i ERÚ krátký.

Na občana toho valí opravdu hodně. Dramaticky vzrostly i ceny nemovitostí, ale to se stalo ještě předtím, než začaly růst ceny ropy a zemního plynu. Zkusme se podívat na vysokou cenu fosilní energie z ekonomického hlediska. Poklud cena energie roste, pak se vyplatí energeticky úsporná, efektivní alternativní řešení. Jistěže obojí stojí peníze, které nemá každý. Proto vznikl v EU Modernizační fond a Fond obnovy, aby se tato opatření podpořila z veřejných peněz. A než na úspornou alternativu dojde, plynové topení ve špatně izolovaném domě postoupí do kategorie luxusu typu snídaně s kaviárem a šampaňským.

Ani rychlý odtok existujících peněz z vašeho účtu a případné zadlužování však dostatečně nepopisuje celý příběh. Budovy, ve kterých se žije s tak vysokými zbytečnými náklady, začnou prudce ztrácet na ceně, zatímco budovy s nízkými provozními náklady mohou nadále počítat s přednostním zájmem. Když se budete chtít z provozně náročného bytu vyprostit, znovu vás to sejme. To je důsledek neprozíravé politiky řady vlád, který se teď velkému podílu českých občanů krutě nevyplatí.

Nastupující vláda by proto měla přestat upírat zraky k jadernému holubu na vzdálené střeše, který pomůže energetické bilanci až někdy (já myslím, že nikdy). Měla by pomoci domácnostem teď hned, nebo přijde i o toho vrabce v hrsti v podobě stovek miliard z evropských zdrojů. Napřed ale musí lidem pomoci teď hned, aby se nějakých modernizačních plánů vůbec ekonomicky dožili. Později už by to nemuseli potřebovat, až jim bydlení v krabici pod mostem srazí náklady na topení na nulu. A když se vyhrabeme z dnešních hrůz, vláda musí promyšleně pomáhat investičně, technickou podporou i koncentrací výzkumu a vzdělávacích institucí na problém, který opravdu není sezónní.

Především je však třeba odstranit legislativní bariéry, které byly do našich energetických a průmyslových politik nasázeny, aby chránily monopol centrálních dodavatelů a umožnily jim přežít do vysněné doby jaderné. K takovému odstraňování bariér už jsme se zavázali, stačilo by jen přestat zdržovat. Například nová evropská směrnice o energetických společenstvích obnovitelných zdrojů předpokládala, že už letos vlády předloží seznam bariér tohoto způsobu hospodaření, aby se daly rychle odstraňovat. V Česku se zatím nic takového nestalo.

Hodně se toho odehrává na podnikové úrovni. Třeba mladoboleslavská ŠKO-ENERGO začne jako první firma v Česku odebírat elektřinu z větrného parku, který vzniká v Melči na Opavsku. Tento vzorový projekt bude inspirovat další. Teď jsou ale hlavní příležitostí rozlehlé střechy výrobních a skladovacích nebo prodejních hal, na které se dá instalovat solární elektrárna.

Stavebnictví jde na problém úspor energie i z druhého konce a zabývá se náklady staveb na konci životnosti. Ve Šternberku už se vyrábí kvalitní stroje na recyklaci stavebního materiálu. Hodně by pomohlo, kdyby stavební předpisy počítaly s tím, že jednou bude třeba stavbu taky zbourat nebo rozebrat (modulové konstrukce) a všechno připravit na nové použití. Proto opatrně s různými lepidly a plasty, která mohou recyklaci zkomplikovat.

Náklady budov je třeba uvažovat v rámci celého životního cyklu, nejen za vlastní stavbu, jak se to leckdy děje dodnes. Laciná budova se pěkně prodraží, když započítáme i provoz, který obvykle činí 90 procent celkových nákladů po dobu životnosti. Dobrý návrh může vést ke stavbě, která je nejen uživatelsky přítulnější, ale nehltá peníze ani během použití. Naopak jednou ještě přispěje, až je na konci životnosti zhodnocena jako zdroj surovin a materiálů.

Takže co bude roku 2030? Když k tomu přistoupíme rozumně, obnovitelné zdroje budou pokrývat dvakrát tolik energie než dnes, uvádí například Komora obnovitelných zdrojů. Přikládá k tomu návrh patnácti konkrétních opatření, které by měla nová vláda podniknout. Tahle patnáctka je sice míněna jako pomoc elektromobilitě, ale je to podobný obor a s podobným spádem událostí jako vytápění budov. Z celku zmíněného návrhu pak vyplývá, že zároveň jde o rozvoj velice zajímavého domácího průmyslového oboru. Je to obor nových technologií Zelené dohody pro Evropu.

Možná by proto bylo lepší přestat fňukat a sáhnout po této nové příležitosti.

Zbyněk Fiala