Svátek má: Miloslava

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Staročeská štědrovečerní tabule

Štědrý večer a vánoce vzbuzují slavnostní náladu, přinášejí veselé hody vánoční s koledou, ale zároveň jsou odedávna zastřené tajemnou rouškou.

Žádné svátky nejsou opředeny takovým kouzlem jako vánoce a zvláště tajemná štědrovečerní noc. Krásně to popisuje balada spisovatele a básníka Karla Jaromíra Erbena o štědrém večeru:

„Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku,
co ty komu dobrého
neseš na památku?“

V nejstarším pokusu o výklad slova „vánoce", který podnikl roku 1517 český matematik a astronom Simeon Partlicius (Šimon Partlic ze Špicberku) ve svém kalendáři, je velmi zajímavá úvaha. Tento učenec se domníval, že české slovo „vánoce“ vzniklo z německého „Weihnachten“. Staří Němci prý tak nazývali tento den proto, že si navzájem posílali darem víno. Podobně prý český název „vánoce“ znamená vlastně „vína noc“, neboť podle jeho tvrzení „Čechové doposavad tu noc téměř až do jitřní o závod píti obyčej mají“.

Tento výklad slova „vánoce“ není určitě správný, ale ukazuje nám však, jak staří Čechové oslavovali štědrovečerní noc. Byly to oslavy velmi bujné, které byly ostatně rozšířeny po celé tehdejší křesťanské Evropě. Všude se celou štědrovečerní noc popíjelo, hodovalo, veselilo a zpívalo. Arcibiskup Arnošt z Pardubic horlí ve svém řádu z roku 1357 zvláště na bezbožné hráče v kostky, na „ohavný hřích, hráti v noc štědrovečerní, po všeobecném zvyku hru kostečnou". Podobné bezbožné zábavy arcibiskup Arnošt věřícím přísně zakazuje. Tak máme v Arnoštově řádu výmluvné svědectví o tom, že Čechové ve XIV. století slavili Štědrý večer velmi vesele, hraním v kostky a zajisté i pitími a hodováním.

O staročeské štědrovečerní kuchyni se dovídáme něco bližšího opět z řádů církevních. Roku 1366 nařídila totiž pražská synoda před svátky vánočními, to znamená v adventu, půst. Byl nařízen hlavně těm, kteří měli velkou zásobu ryb, nebo si je mohli koupit. Kdo ryby neměl a nemohl si je opatřit, těm byl půst zmírněn tak, že směli jíst sýr a ovoce. Petr Chelčický, spisovatel, překladatel, radikální český náboženský a sociální myslitel a jeden z nejvýznamnějších představitelů české reformace, vytýká křesťanům, že se více starají o tělo než o duši, v adventu víc o jídlo než o náboženství, říkajíce: „Advent jest. Nemáme masa jísti: budeme calty kupovati“.

Caltou bylo nazýváno za starých dob pletené pečivo, kterému se později říkalo „húska“ (houska) a kterému se dnes všeobecně říká vánočka. Calta byla vždy obvyklé staročeské štědrovečerní jídlo. O caltě je velmi často zmínka ve staročeských účtech a zápisech. Selská pranostika z roku 1710 obsahu tuto rýmovačku:

„Potom na vánoční časy
máme hned rozličné kvasy,
tuť se dost calet najíme
 a svěcené vody také píme.“

Na Budějovicku se podle spisovatele Josefa Jungmanna říkalo vánočce „calta“ ještě v devatenáctém století.
Důležitým vánočním jídlem bývala od XIV. století ve staročeské kuchyni ryba. Vyspělé staročeské rybnikářství, rybnaté řeky a potoky velmi usnadňovaly zásobování vánoční kuchyně rybami. Již v oněch dobách se ryby vyvážely z Čech ve velkém množství i za hranice. Naopak zase již od starých dob dovážely se k nám nasolené nebo sušené mořské ryby. Staročeská kuchyně znala nejméně 50 receptů na přípravu štědrovečerní ryby a je zajímavé, že mnohé z těchto kuchařských předpisů se dochovaly dodnes. Ovšem staří Čechové svá jídla daleko více kořenili. Jalovec, pomerančová kůra, kapary, zázvor, skořice, pepř, muškát, řebíček a šafrán se dávaly do omáček čili „jích" a „láků" po celých hrstech a plných lžících. Při přípravě štědrovečerních ryb pak zvláště důležitou úlohu hrála šalvěj, která se dávala téměř do všech omáček.

Za oněch časů bylo ovšem kořeni velmi drahé a proto mnozí mravokárci vystupovali proti takové rozmařilosti v jídle. Tomáš Štítný ze Štítného, spisovatel, kazatel, překladatel a také jedna z předních osobností rané české reformace, kritizoval kuchaře, že dráždí žaludek „jíškami sladkými a pepříky ostrými“. Mistr Jan Hus pak káral labužníky, že i víno míchají bobkem a zázvorem.

Z ryb, které přicházely za starých časů na štědrovečerní stůl, to byly hlavně štika, pstruh a kapr. Pekly se a smažily ale také i líni, mníci, mihule, lososi, okouni, někdy úhoři, z mořských ryb pak herynek (sleď), treska a rejnok. Mezi ryby patřil jako zvláštní lahůdka i bobří ocas. Někde se v době půstu dostaly na stůl i mořští raci (kraby) a jedly se také ústřice, první písemná zpráva o tom je z roku 1578. Jak bohatá bývala za oněch časů staročeská kuchyně, zvláště postní a vánoční, ukazuje nejlépe zaznamenaná skutečnost, že večeře úředníků krumlovského panství byla obyčejně o 9 chodech a že obyčejná strava hospodská, nejlevnější za 3 groše, měla dle úředního nařízení z roku 1543 v sobě zahrnovat v době postní polévku, troje vaření a dvoje ryby!

Důležitou součást štědrovečerní tabule tvořilo od pradávna ovoce. Ořechy a jablka, ať čerstvá nebo sušená, nechyběly na žádné štědrovečerní tabuli. Tento zvyk se udržel až do dnes, stejně jako příprava jablečných jídel, která byla již za starých dob velmi obvyklá. Jistě také dávného původu jsou venkovská štědrovečerní jídla jako „černý kuba“, chutné a vydatné jídlo z vařených krup, smažené cibulky, omastku, sušených hub, česneku a majoránky, nebo „pučálka“ z hrachu. Ten se nechal přes noc napučet, pak se dal do kastrolu na kus omastku s trochou cukru, špetkou pepře a nechal se opražit. Někde se jídávala také „svarba", to je směs velkých ječných krup a hrachu. O Štědrém večeru bývaly všude i vdolky z bílé mouky, s povidly, sypané perníkem. Někde bývaly i houby vařené na kyselo se smetanou a maštěná čočka, aby se lidí držely peníze. Proto se čočka, čili „čečka“ jedla i na Nový rok. Štědrovečerní večeři končila všude „muzika“, z vařených suchých švestek, hrušek, a „křížal“ (sušených rozkrájených jablek).

Vánoce bez ryb, to nejsou vánoce ani dnes! A je to pravda, uvážíme-li, že staré církevní zvyky, které půst předpisovaly, se vžily tak, že si nedovedeme skutečné vánoční svátky bez ryb představit. Kapr patří k vánoční poesii stejně, jako vánočka. Můžeme říct, že vánoční kuchyně se u nás celkem moc nezměnila a že tradice štědrovečerní tabule zůstává již po několik století zachována. Až snad na to přílišné popíjení, kterým si štědrovečerní tabuli obveselovali naši předkové.

Zdeněk Ertl