Svátek má: Kristián

Komentáře

Soňa Marková

poslankyně PS PČR (KSČM)

Smrt jako nouzové řešení v situaci, kdy chybí péče?

V České republice se zatím eutanazie trestá jako vražda a nezákonná je ve většině zemí.

 
„Dobrá smrt“ se ve společnosti diskutuje již od 18. století a není to jen otázka právní, ale také etická. Na jedné straně jistě stojí upřímná snaha pomoci trpícím a nevyléčitelně nemocným, na straně druhé však musíme vidět velké nebezpečí v možnosti zneužití. Svědčí o tom i fakt, že možnost eutanazie je zatím uzákoněna pouze v Belgii, Lucembursku, Nizozemí, Švýcarsku a Kanadě. Poslední podobný návrh byl vládou odmítnut v roce 2016 a sněmovna podobnou úpravu zamítla už v roce 2008. Od té doby čas od času přicházejí poslanci nebo senátoři se svými návrhy, které ale nenacházejí širší podporu ani v Parlamentu, ani mezi laickou či odbornou veřejností.

Aktuálně představovaná předloha dává podle předkladatelů zákonný rámec pro možnost asistované smrti pacientů, kteří se nechtějí vydat cestou paliativní péče, jsou zletilí a svéprávní, jejich žádost je učiněna dobrovolně a bez nátlaku, jsou nevyléčitelně nemocní v důsledku úrazu nebo nemoci a tato situace je podle současných poznatků vědy neodvratitelná. Pacient by měl možnost až do poslední chvíle svou žádost odvolat. Zapojení lékařů by bylo výhradně dobrovolné. Návrh údajně obsahuje opatření k co nejmenšímu riziku zneužití eutanazie. Pacient by podával předběžnou a následně kvalifikovanou žádost, lékař by musel jeho stav konzultovat nejméně s jedním dalším odborným lékařem. V některých případech by bylo nutné i stanovisko psychiatra nebo psychologa ve zdravotnictví. V případě jakékoli pochybnosti by záležitost musela zhodnotit etická komise.

Návrh se v mnohém inspiruje legislativou Nizozemí a Belgie. Jako první legalizovalo eutanazii v roce 2002 Nizozemsko. Případy eutanazie či asistované sebevraždy nyní činí čtyři procenta všech úmrtí, žádosti se posuzují čím dál benevolentněji a byly rozšířeny už i o mentálně nemocné. V Belgii byl spolu s uzákoněním eutanazie schválen i zákon o paliativní péči, který zdvojnásobil výdaje na tuto oblast a zajistil dostupnost pro všechny pacienty. Legislativa obou zemí obsahuje „pojistku“, v podobě nezávislé komise, která by měla přezkoumávat správnost rozhodnutí u provedených eutanazií. Tuto pojistku si schválili Belgičané v roce 2002, od té doby existuje dostatek dat o tom, že tento způsob vůbec nefunguje. Zhruba 50 procent případů lékaři vůbec nereportují, i když podle zákona musí a za dobu existence zákona nebyl komisí odhalen ani jeden případ nesprávného rozhodnutí.
 


Dnes už jsou zdokumentovány i případy, kdy byla provedena eutanazie u lidí, jejichž jediným problémem byla těžká deprese, zatímco původně byla přítomnost psychické poruchy vylučující podmínkou pro provedení eutanazie. Pacienti v Belgii a Nizozemí ani nemusí být v terminálním stádiu nemoci, nedávno také snížili věkovou hranici tak, aby mohla být provedena eutanazie.

Zásadní je otázka role lékařů. Přitom je velkým problémem nedostatečná příprava lékařů na vedení rozhovoru o konci života, hodnotách a preferencích pacientů. Psychiatři upozorňují na to, že eutanazie nese rizika psychického poškození lékaře a sami lékaři podporují oddělení případné možnosti eutanazie od lékařského stavu. Důstojné umírání a smrt má zajistit paliativní péče. Teprve až bude paliativa nedílnou součástí zdravotní a sociální péče, bude na místě debata na téma legalizace eutanazie či asistované sebevraždy. Pokud pacient umírá v bolestech nebo jinak nesnesitelně trpí, je to způsobeno špatným poskytováním zdravotní péče. Dnešní medicína nabízí dostatečně účinné léky pro zvládnutí i té nejtěžší bolesti, včetně takzvané paliativní analgosedace, kdy je pacient pomocí silných léků uspán, aby mohl poslední dny strávit bez bolesti nebo jiných symptomů, které nereagovaly na obvyklé metody léčby. I v zemích, kde je eutanazie zákonem povolena, jsou žádosti pacientů velmi často opřeny o jiné důvody, než fyzické utrpení.

Analýzy těchto žádostí opakovaně prokazují, že u velké části žadatelů hrají roli důvody jako obava ze ztráty důstojnosti (přes 50 procent žádostí), unavenost životem (25 procent žádostí), pocit osamělosti nebo strach, že budou přítěží ostatním. Podstatná většina lidí, kteří mají zájem o paliativní péči, přicházejí v okamžiku, kdy chtějí co nejdříve zemřít. Díky péči se ale kvalita jejich života natolik zlepší, že chtějí žít déle. Je tedy nutné zaměřit se na přístup ke kvalitní paliativní péči a zákon týkající se důstojné smrti musí obsahovat zásadní kvalitativní posun v přístupu k ochraně důstojnosti v závěru života. Ten by přitom měl zahrnovat jak akutní, následnou, ambulantní a primární zdravotní péči, tak péči sociální. Chybět by neměla podpora laických pečovatelů a blízkých umírajícího ani péče o pozůstalé.

KSČM se nevyhýbá diskusi o této velmi palčivé otázce, ale pokud chceme zajistit lidem důstojné umírání, musíme nejprve připravit nejprve zákon o paliativní péči, iniciovat posílení vzdělávání v paliativní oblasti i v komunikaci s pacienty na lékařských fakultách a zajistit dostupnost kvalitní péče v závěru života všem občanům.

Soňa Marková