Svátek má: Filip

Komentáře

Petr Sak

vědecký pracovník

Kompetence politiků a lidí

V současnosti se mezi politiky aktualizoval a prohloubil odpor vůči referendu a přímé demokracii. Hlavním uváděným argumentem je neschopnost lidí chápat složité věci na rozdíl od politiků a rozhodovat.

Politici provádějí něco, čemu se říká autoevaluce, tedy sebehodnocení a výsledkem sebehodnocení je, že vysoce převyšují ty, kterým tak rádi s despektem říkají obyčejní lidé. Jsou politici opravdu  tak mimořádní, že jim bez obav a bez kontroly můžeme svěřit správu věcí veřejných? V odpovědi na tuto otázku vyjdu ze dvou známých kritérií. První je z bible a říká: „Podle ovoce poznáte je“ a druhé říká, že kritériem správnosti je praxe.

Robert McNamara byl americký ministr obrany v období vietnamské války. V letech, kdy již nebyl politikem, prohlásil, že americké vojenské angažmá ve Vietnamu byla velká chyba. Ke stejnému závěru došla řada amerických politiků. Miliony amerických občanů to však věděli hned na počátku vietnamské války a na statisícových demonstracích proti válce protestovali. Evidentně statisíce Američanů a miliony lidí na celém světě byli inteligentnější  a kompetentnější než američtí politici.

Aktuálně byla zveřejněna zpráva vyšetřovací komise v čele se sirem Johnem Chilcotem, která se zabývá okolnostmi, za kterých rozhodl tehdejší britský labouristický premiér Tony Blair poslat v roce 2003 britské vojáky do Iráku. Po letech práce komise se prokázalo, že argumenty pro zahájení války byly podvodné a válka byla v rozporu s mezinárodním právem. To, k čemu  se komise dopracovávala roky, věděly miliony lidí v USA, ve Velké Británii a po celém světě ještě před zahájením agrese a svůj názor dávaly najevo na statisícových demonstracích. Politici, včetně našeho presidenta Václava Havla, měli jiný názor a trvalo jim roky, než pochopili, co občané věděli hned na počátku. Tony Blair sice uznává chybu a přijímá odpovědnost, ale to statisícům mrtvých život nevrátí a rozvrácený Irák a celý region nevrátí do výchozího stavu a proudy migrantů do Evropy nezastaví.   

Další zemí, které USA, Francie, Velká Británie a Itálie chtěly vojensky vnutit západní „demokracii“ byla Lybie. Po západní internacionální pomoci je Lybie od té doby rozvrácená. Americky president Barack Obama také již prohlásil, že útoky na Lybii byla chyba a uvědomil si to prý hned druhý den po útocích. V tomto případě se analytickými schopnostmi přiblížil normálním lidem, kteří to jako chybu viděli ještě před zahájením útoků.  

Dvacáté století bylo nejkrvavějším v historii lidstva. Jako dítě jsem věřil, že 1.světová válka byla způsobena atentátem v Sarajevu. Ve skutečnosti jí vyvolali politici a jejich zrůdné ambice. Bolševická revoluce a občanská válka v Rusku jsou  také dílem politiků a dokonce západních. Německý ministr zahraničí vymyslel a realizoval přesun V.I.Lenina a jeho spolupracovníků v zapečetěném železničním vagóně ze Švýcarska do Ruska a poskytl na podporu revoluce značné finanční prostředky.

Vznik 2.světové války je vykládán jako důsledek špatné, pro Německo příliš tvrdé Versailleské mírové smlouvy a objevení se jednoho šíleného politika, který využil tíživých životních podmínek německých občanů. Versailleskou smlouvu a z ní vyplývající sociální, ekonomické  a politické  podmínky vytvořili západní politici. Novou situaci dotvořili financováním A.Hitlera a jeho NSDAP a výsledkem byla 2. světová válka.      

Řadu otázek vyvolává společná specifická charakteristika lidí s obdobnou  pozicí v politickém západním systému. Německou kancléřskou se stala Angela Merkelová, bývalá aktivistka a vysoká funkcionářka „komunistické“ FDJ na úseku ideologie v bývalém NDR, která pravidelně jezdila na školení do Sovětského svazu, která nyní razantně prosazuje protiruské sankce a vede protiruskou propagandu.

V Polsku se stal prvním prezidentem po pádu bipolárního světa agent polské komunistické tajné služby Lech Walesa a druhým prezidentem Aleksander Kwaśniewski, přední funkcionář „komunistické“ mládežnické organizace a ministr v polské komunistické vládě. Po změně politických poměrů a v nových funkcích tvrdě prosazoval účast Polska na agresi v Iráku a na vojenské misi v Afganistánu. Silně se angažoval v „majdanské“ změně Ukrajiny a za současnou situaci Ukrajiny a za její tragické směřování do budoucnosti je spoluodpovědný. Měl dokonce ambice stát se generálním tajemníkem NATO.  

V Československu se po listopadovém převratu stal prvním předsedou vlády Marián Čalfa, předseda komunistické strany na Úřadu vlády, ministr předlistopadové vlády a autor tzv. pendrekového zákona, na jehož základě byly v srpnu 1969 odsuzováni účastníci demonstrací proti okupaci Československa.  

Zástupci (komisaři) České republiky v Evropské komisi se stali absolventi Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), členové KSČ Pavel Telička a Štefan Füle. Třetí komisař Vladimír Špidla  byl alespoň kandidátem KSČ.

Málokdo je tak zodpovědný za to, co se stalo na Ukrajině, v jakém stavu je Ukrajina v současnosti a co se s Ukrajinou stane v budoucnu, jako Štefan Füle, eurokomisař zodpovědný za rozšiřování EU a politiku sousedství. Jeho aktivita jako komisaře EU vedla přímo k „Majdanu“. V létě 2016, kdy již ani největší jestřábi americké politiky si nedovolili hodnotit situaci na Ukrajině pozitivně a odmítali poslat zbraně určitým ozbrojeným složkám na Ukrajině pro jejich fašistickou orientaci, Š.Füle v České televizi tvrdil, jak úspěšně se Ukrajina transformuje a vše jde skvěle. Oba dva bývalí komisaři jsou předními bojovníky za protiruské sankce a nositeli protiruské propagandy. Co kdyby někoho napadlo, kde studovali a zda tam nebyli zverbováni ke spolupráci? Z těchto souvislostí vychází přísloví: „Poturčenec horší Turka“. Š.Füle a P.Telička jsou smutným příkladem toho, co udělá z člověka funkce komisaře v Evropské komisi. Nyní můžeme sledovat, jakou osobnostní a politickou transformací projde Věra Jourová. To, co se stane z bruselských  politiků a byrokratů, je důsledkem bruselských příjmů. Peníze, které dostávají, nejsou přiměřenou odměnou za práci, ale systematickým deformováním integrity osobnosti a vyhlazováním posledních zbytků mravnosti cestou korupce.

Eufemisticky se v souvislosti s Evropskou unií  mluví o deficitu demokracie. O stovkách milionů lidí, národech a státech rozhoduje několik jedinců, které nikdo nevolil a na jejichž činnost systémově stovky milionů Evropanů nemají žádný vliv, nemluvě o možnosti je z funkce odvolat. Systém funguje jednosměrně, z Bruselu se valí na evropské národy příkazy, zákazy, zákony, zásadní strategická rozhodnutí pro další existenci jednotlivých národů, ale v opačném směru je cesta uzavřena. Na permanentní byrokratické tsunami z Bruselu se podílí nevolený „tisícový“ úřednický aparát, který se stal dokonale byrokratickým, nikomu se nezodpovídá, kritiku případně „schytají“ poslanci či komisaři, kterým „neomylný“ aparát připravuje podklady.

Jednou z příčin pádu komunistického režimu byla v ústavě zakotvená vedoucí úloha strany, což bránilo politické konkurenci, deformovalo zpětnou vazbu a tedy i silně komplikovalo vývoj systému. Jednosměrnost bruselského politického systému a vyloučení občanů Evropy z politických procesů a nahrazení autentické demokracie virtuální či stínovou hrou pomocí institutu a institucí, na nichž se občané podílejí, ale které nemají žádný reálný význam (např. bruselský parlament a volby do něho), vytvářejí obdobný stav a následné procesy. Evropský politický systém osifikuje a odcizuje  se dalším systémům a občanům, kteří ho tvoří. Mezi „Bruselem“ a Evropany a evropskými národy narůstá disonance. V budoucnu buď Evropané změní bruselský systém, nebo bruselský systém změní Evropany a evropské národy. Oba procesy jsou již nastartované a nyní jde o závod s časem, co proběhne dříve. I když představa změny Evropanů a evropských národů zní šíleně, řízenou imigrací toho lze v reálném čase dosáhnout.    

Je absence Evropanů při výběru bruselské elity, která má zásadní vliv na vývoj a existenci Evropy a evropských národů, vykompenzována výběrovým procesem, jehož výsledkem jsou špičkoví politici, manažeři, osobnosti s mravní integritou a vzory pro generace Evropanů?   

Za šéfa Evropské komise byl vybrán člověk, který je všeobecně charakterizován jako alkoholik. Na oficiálních protokolárních událostech  se chová tak, že vysvětlení opilostí je ještě tou lepší variantou. V civilizovaných zemích je sankcionováno řízení auta pod vlivem alkoholu, protože se všeobecně uznává, že alkohol snižuje kvalitu psychických funkcí a zvyšuje riziko nehody. Z podobných důvodů je zakázáno pití alkoholu také na pracovištích      (s výjimkou pracovišť, kde se vyskytují politici, jako je český parlament. Politici mají alespoň alibi pro výsledky své práce). Při jízdě na kole se nesmí cyklista napít alkoholu, protože jeho rozhodování by bylo horší. Šéf Evropské komise může být opilý, protože rozhodování o Evropě je zřejmě dle bruselských politiků méně odpovědné, méně důležité a méně náročné, než řízení kola. Vzhledem k tomu, že bruselští politici a úředníci akceptují alkoholismus svého šéfa, jsou za tento stav spoluodpovědní.    

Evropská komise se před léty rozhodla vsadit při rozvoji Evropy na vzdělanost. Mluví se o evropské vzdělanostní krajině, celoživotní učení se stalo evropskou prioritou a vzdělanější Evropané mají být trumfem v konkurenceschopnosti ve srovnání s Čínou a s dalšími rozvíjejícími se státy a regiony. Česká republika, kde studuje více než polovina z populačního ročníku na vysokých školách, byla opakovaně kritizována evropskými orgány za nízký podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci. Jak se vzdělanostní priority Evropské unie promítají  do její vlastní činnosti? Předsedou Evropského parlamentu vybrala člověka, který nemá ani maturitu.

Odvozeno  z reality je zřejmě pro evropskou elitu ideálním představitelem Evropské unie nevzdělaný alkoholik. Jaký signál v podobě nevzdělaných alkoholiků v čele Evropské unie posílá „Brusel“ evropským občanům? Této charakteristice bruselské elity odpovídá kvalita evropské politiky.  

A co české politické elity? Jakou podávají o sobě výpověď v podobě „ovoce“. Příkladem může být prodání monopolní komodity bez výrobních nákladů-vody nadnárodním korporacím, aniž by tyto korporace investicemi zajišťovaly infrastrukturu. Nikdo, ani politik, nemůže být tak hloupý, aby se tím tento rozprodej, ale lépe předání, strategické suroviny, dalo vysvětlit nedostatkem inteligence. To je ilustrace jedním příkladem, existují však zobecňující analýzy.

Profesor ekonomie působící v USA, Milan Zelený, který jako jediný v době, kdy všichni obdivovali ekonomickou reformu Václava Klause ji kritizoval, v současnosti vyslovil názor, že žádná česká ekonomika neexistuje, protože jádro naší ekonomiky existuje v zahraničí a v Česku má pouze dcery, z nichž vyvádí zisk. Z důkladné analýzy vychází Ilona Švihlíková, která ve své knize mluví o tom „Jak jsme se stali kolonií“. Kdo si pamatuje výroky Václava Havla a dalších politiků z prosince 1989 o tom, že do sedmi let ekonomicky doženeme Rakousko a Německo si musel klást otázku, když slyšel tyto výroky: „Je to takový manipulátor, či je tak hloupý“. Ukázalo se, že obojí. Celý převrat byl nastaven tak, aby z Česka pomocí řady kanálů tekly peníze do západních zemí, především Německa. Pochopitelně k žádnému přibližování nedošlo a k tomu se ještě přidala ztráta suverenity prostřednictvím politiků řízených z Evropské unie z  a USA. Česká mzda je nejen třetinová vůči západním zemím, ale již ji překonává  i čínská mzda, za kterou se, kvůli její nízkosti, stěhovaly nadnárodní korporace do Číny.

Je obvyklé, když něco prodáme, že získáme protihodnotou peníze. V devadesátých letech prodali politici (privatizovali) celou českou ekonomiku. Kolik jsme získali peněz za tak obrovské hodnoty a kde je má stát na účtě?  Nikde, stát je v mínusu, jeho dluhy se blíží dvou bilionům. Tím se Československo stalo správným členem Nového světového řádu, který je postaven na dluzích a placení úroků. Celý svět je protkán „finančními vlásečnicemi“, kterými tečou z úroků bezpracné peníze do centra bankovního světa. Úroky nejsou jen bezpracné peníze, dnes to jsou také ty nejúčinnější nástroje k ovládání lidí a států.

Státy, které nemají dluhy jsou darebácké státy. Je náhoda, že Lybie a Syrie neměly dluhy? Dluh českého státu bez ohledu jak se daří ekonomice narůstá. A každoročně odtékají z Česka na úrocích obrovské částky, vytvořené českými zaměstnanci za třetinové mzdy oproti evropským, často zaměstnanci, jimž mzda nestačí ani na pokrytí životních nákladů. Politikům je líto každého zvýšení důchodů, ale na nesmyslných úrocích platí každý rok bankám desítky miliard korun.

Znáte jiné obchodníky než jsou čeští politici, kteří obchodují se záporným ziskem? Skutečně jsou tak hloupí a neschopní?  Skutečnost je o něco složitější. V současnosti je rozkrýván prodej OKD, který byl zprivatizován, prodán ze státních do soukromých rukou, za zlomek skutečné ceny. Jiným příkladem je privatizace Becherovky do rukou .Schwarzenberga, který ji zanedlouho prodal za násobek ceny, za kterou ji privatizoval (to znamená koupil od politických kompliců).      

K dokreslení české reality můžeme ještě připomenout kolem 700 000 exekucí ročně, 100 000 dětí, které nemají na teplý oběd, nárůst psychiatrických diagnóz, téměř polovinu populace konzumující léky v souvislosti s psychikou a „vítězství“ v mezinárodním výzkumu neřestné společnosti. V kombinaci konzumace drog, alkoholu, kouření a hazardu se česká společnost umístila na prvním místě. To jsou výsledky působení naší politické elity za posledních 25 let, která se považuje za tak skvělou, že nemůže připustit, aby v referendu rozhodovali lidé. Politici si budou vzájemně nadávat, třeba se i nenávidět, ale budou spolupracovat na společném zachování moci.

Podle výsledku privatizace a dalších ekonomických aktivit bychom mohli u politiků předpokládat deficit inteligence. Tento deficit je však překrýván deficitem morálky a veřejného zájmu, a naopak hypertrofovaným egem, které se projevuje chorobnou touhou po majetku, která potlačuje jakékoliv zábrany. V obavě z referenda a z rozhodování lidí není strach z nekompetentnosti lidí, ale obava, že společný zájem lidí o věci veřejné by mohl ohrozit jejich drancování veřejných zdrojů.

V tisku se objevují články, v nichž se tvrdí, že lid  je moudrý, nebo se to  naopak popírá.  Takto charakterizovat lid je především nesmysl. Moudrost je výběrová vlastnost jedinců, která se vzácně objevuje u jedinců staré generace, kteří prožili autentický život. V této vzácné skupině se neobjevují politici. Pokud by někdo chtěl oponovat příkladem T.G.Masaryka, tak Masaryk byl primárně  filozofem a do politiky vstoupil v 62 letech.  

Sledujeme – li výsledky činnosti politiků, těžko můžeme přijmout jejich tezi, že jsou schopnější než lidé provádět správu věcí veřejných. Naopak politici představují pro lidskou civilizaci velkou hrozbu. Riziko, že se jim dříve či později podaří zničit civilizaci, je vysoké a stále narůstá. Od doby, kdy celý svět se zatajeným dechem sledoval komunikaci mezi N.S.Chruščevem a J.F.Kennedym, v níž se rozhodovalo o osudu světa,  psychická normalita politiků se posunula nebezpečným směrem.

Zdá se, že historie je sledem chybných až tragických rozhodnutí politiků. Problémem lidstva se stali politici  a  jejich vymknutí se kontrole lidí a člověka. Člověkem myslím bytost, která vznikla v evoluci života na zemi a směřuje k dalším evolučním cílům. Politici ve službách kapitálu jsou  hlavním problémem na vývojové spirále člověka. Ještě konkrétněji se jedná o atribut spojený s politiky, o moc. Je to stejný atribut, který nabízel Mefistofeles Faustovi a který dokáže proměnit téměř každého člověka. Politici jsou deformovaní lidé po osobnostní transformaci mocí a penězi.

Petr Sak