Svátek má: Sandra

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Co když příští rok nevzejde obilí?

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že vláha, která nám v extrémně suchém roce chyběla, začne během zimy doplňovat zásobu.

Důvod, proč na Česko působí sucho mnohem víc než třeba na Rakousko, hledejme také v českém pojetí zemědělských dotací, které jsou příspěvkem na to, abychom mohli půdě a krajině víc škodit. Tady už nejde o peníze, ale o život.

Při sledování rozpočtové debaty ve sněmovně se zdá, že tím nejdůležitějším, co ovlivňuje naši současnost i budoucnost, jsou peníze, a že osud našich dětí a příštích generací závisí jen na tom, zda nebudeme v příštím roce ve schodku. Jenže budoucnost vnuků a pravnuků by byla ohrožena, i kdyby žádný schodek nebyl, protože víc záleží na tom, na co ty vyplácené peníze budou. Například, když jsou zemědělské dotace přidělovány podle rozlohy obhospodařované zemědělské půdy, bez ohledu na to, co se na ní děje, je to příspěvek na rabování národního bohatství, při kterém se bezstarostně projídá i chleba vnoučat a pravnoučat.

Zemědělské podniky celkově dostávají přes 40 miliard korun ročně, další peníze jdou na služby, výzkum a podobně. Je v tom samozřejmě víc evropských zdrojů než českých, a tak znovu svitla naděje, že se na ně soustředí pozornost díky debatě, která proběhla v Evropském parlamentu. Pravda, smyslem té vzrušené rozpravy o Andreji Babišovi nebylo, aby z příštích generací spadlo riziko, že budou živořit na polopouštní vyplundrované krajině. Hlavně čeští europoslanci nám důrazně sdělili jen to, že po cecíku se sápou jiní. Nicméně buďme rádi, že české zemědělské dotace pronikly do centra naší domácí debaty a zkusme je tam chvíli udržet. Nejde o peníze, jde o život.

Už na jaře varovali hydrologové z Českého hydrometeorologického ústavu, že průtok řady řek je několik let na minimu od počátku pozorování a že nás můžou čekat dlouhá suchá období, jaká zažili naši předkové před 150 lety. Seminář, který vyhodnocoval tříleté sucho do roku 2017, jeho dopady a přijatá opatření, připomněl historickou zkušenost, že nedostatek vody může být cítit ještě po desetiletí.

I v onom suchém čase před 150 lety si za to lidé mohli dost sami. Například spousta starých rybníků byla vysušena, aby se jejich bahnité dno využilo jako vynikající orná půda. Likvidace rybníků ještě zesílila po rozšíření výnosné cukrové řepy. Dalo by se to srovnat s vypalováním tropických lesů, které musely ustoupit třtině nebo palmovému oleji. Jenže to ještě nebyly klimatické změny. Teď provází naše vegetační období sucho a horko.

České zemědělské dotace jsou úspěchem naší ekonomické diplomacie. Odrazili jsme evropské pokusy peníze orientovat spíše na menší a ekologičtější farmy, aby se jim vyplatil pracnější postup s pestřejší skladbou plodin a vyšším podílem organických hnojiv, kterými se vrací do půdy život. Prosadili jsme podporu obrovských monokultur, obsluhovaných nejtěžšími stroji a prosycených nejagresivnější chemií. Kdyby byl jediným vlastníkem české zemědělské půdy Babiš, řeknu, že za to může on, avšak tohle je úspěch, na kterém se podílejí české politické strany odjakživa a napříč spektrem. Je jedno, zda byli ministry socani nebo lidovci, vždy se bojovalo za největší lány a nejmenší ohledy k prostředí a krajině, jak si to přáli ty nemocnější a nejbezohlednější zájmové skupiny.



Není to jediná oblast, kde sypeme písek do mezinárodního soukolí. Také v oblasti snižování skleníkových emisí bojujeme za co nejnižší cíle, ať už jde o samotné emise nebo alternativní zdroje energie, a ty nehodláme v žádném případě překročit. Možná, ani naplnit. Čerstvá Zpráva o stavu životního prostředí v ČR (za rok 2017), která právě přistála ve sněmovně, upozorňuje, že jsme se zavázali snížit emise oxidu uhlíku do roku 2020 o 32 milionů tun ve srovnání s rokem 2005, ale dosud, vlastně jen pár měsíců před koncem období, jsme je snížili jen o 17,4 milionů tun.

Někteří odborníci jako třeba u nás biolog Jan Pokorný z podniku na pomezí výzkumu ENKI nebo Michal Kravčík z občanského sdružení Lidé a voda na Slovensku vidí problém nedostatečné zádrže vody v krajině za naléhavější než samotné oteplování, protože slunce rozpálí obnaženou půdu a beton o desítky stupňů, vysoko nad průměrné globální změny. Tam kde chybí vegetace a vodní pára ve vzduchu, přicházíme o chladicí služby ekosystému. Trochu konkretizace nabízejí výpočty množství vody, které lze po vhodných úpravách v krajině zadržet. Předložil je Jiří Malík ze spolku Živá voda na příkladu pilotního projektu Zdoňovsko a nabízí je i s metodikou ministerstvu pro životní prostředí.

Náprava je nutná. Českou zemědělskou krajinu méně navštěvují něžné zahradnické srážky, živené mraky z blízka. Nahradily je zřídkavé lijavce, které spláchnou půdu a utečou v povodni. Obrovské lány kukuřice a dalších monokultur jsou dlouhé měsíce holé a přímo lákají ke žhavení a erozi. A ještě na to dostanete dotace. Perverzní dotace, protože ten, kdo se méně staral a víc vyschnul, dostane víc. Nárůst problému ukáže Zpráva o stavu zemědělství za rok 2017, ale to bude řeč jen o tom, co bylo před rokem, nikoliv o hrůzách, které nás provázely letos.

V té přechozí zprávě se dočtete, že v roce 2016 činila celková výše podpor vztažených k českému agrárnímu sektoru, tj. včetně podpor tzv. obecných služeb (výzkum, informatika, kontrolní činnosti ad.) 55,3 miliardy korun. Ve stejném roce došlo k razantnímu zvýšení zisku v oboru o čtvrtinu na 20,2 miliardy korun. Podíl dotací na produkci tak zůstával i podle ministerstva zemědělství „mimořádně vysoký“ ve výši téměř 24 procent, přestože mzdy byly jen na 81 procentech republikového průměru. Schodek zemědělského zahraničního obchodu se prohloubil o 17,4 procenta na 22 miliard korun a ve vývozu se prosazovaly hlavně zemědělské suroviny na úkor výrobků s přidanou hodnotou.

Máme tedy vysoce dotované a ziskové zemědělství na úkor mezd, přidané hodnoty, potravinové soběstačnosti a životního prostředí. Tohle je téma, ne dvě miliardy pro Agrofert, který naopak domácí suroviny zpracovává a zhodnocuje na domácím trhu. Dokonce i doma platí daně! Hned je jasné, kdo tady škodí.

A co bude napřesrok? Přijde zase předčasné suché slunečné jaro, které odvane i zbytky vláhy? Vzejde v té vyprahlé půdě vůbec obilí? Můžeme si ještě dopřát hrbení hřbetu před mocnými zájmy, které nehodlají ustoupit ze svého práva diktovat zemědělskou politiku? Babiš svá evropská obvinění jistě setřepe, ale měl by zvednout hlavu a podívat se na podstatu problému. Většina českých zemědělských dotací se kříží se zájmy českého obyvatelstva.

Zbyněk Fiala